Čas od času se stane, že se do naprosto normální rodiny narodí děti. Vlastně se to stává prakticky pořád, denně. Není na tom nic zvláštního. Přinese to do života jakousi radost, nějakou tu pýchu, kdy můžete říct: „Tohle jsou moje děti. To je moje práce, můj výtvor.“ – jistě asi si to neříká úplně každý, ale Kane byl na svoje dvojčata hrdý. Jelikož byl první, kdo se kdy v jeho rodině mohl pyšnit právě takovým úsměchem. On byl jedináček a jeho otec byl také jedináčkem, takže mát dvojčata byl úspěch největšího kalibru v jeho dlouhé rodové linii. Stejně tak nadšená, byť únavou po porodu zmožená, byla Darria. Matka obou dětí. Mladší dcery Kamille a staršího syna Richarda, a to je dělila pouze jedna pouhá minuta. Děti si byly natolik podobné, že kdyby neměly od babičky vyšívané peřinky, asi by je stále zaměňovali. Rostli jako z vody, měsíce plynuly rychle, měnily se v roky a s tím přicházela první slova a první kroky. Ale nebyla to jediná poprvé, která se u sourozenců projevovala. Drobné změny, které ale děti zatím prováděly nevědomky, někdy nepoznávajíc díky drobnostem jeden druhého, kdy jejich společné hry končily pláčem a strachem z neznámého, které matka nechápala.

Teprve, když jim byli asi čtyři roky si matka všimla, že děti si z onoho děsu udělali skutečnou hru. Drobné změny na jejich vzhledu. Tvar očí, křivka tváře nebo jiný barva vlasů. Děti jsou hravé a svou magií zrovna nešetřily, obzvláště, když jim došlo, že to není nic špatného. Křivý nos, rovný nos, nos jako bambulka, velké uši, malé uši, špičaté uši – zábava na dlouhá odpoledne, která doplňoval smích dvou malých capartů jen vzdáleně si uvědomujíc, že skutečně tohle mohou dělat jen oni. O to větší šok to byl pro Darriu, která se nejprve musela vyrovnat se ztrátou rovnováhy a začínajícím infarktem z toho, že dvě její největší lásky, její největší hrdost, která kdy chodila po její podlaze domku v Mairornu jsou vlastně prašivci nasáklí magií. Po příchodu Kaana celý dům naplnila ostrá výměna názorů, kdy bylo potřeba se dětí zbavit. Nevinná stvoření, která do dnešního dne byla hrdostí se z minuty na minutu stala největší ostudou celé jeho rodiny. Potupa, taková potupa jeho rodinu snad ještě nepotkala. Mateřský pud byl však silnější než jakékoli přesvědčení, jakákoli němá víra v magii jako to, co by mělo překážet. Jen pouhá představa, že by své děti měla dát do rukou strážím a nechat je odvézt na Heu byla zcela nepřípustná. Byli příliš malí na to, aby jim něco takového udělala – stále to byly dvě děti, které porodila, které milovala a vychovávala. Stálo to několik dlouhých hádek, několik pokusů o facku od manžela, ale vyhrála. Darria si prosadila, že se dědí zbaví jiným způsobem. Najde jim úkryt, pryč odsud, někde v bezpečí. Shodou okolností věděla i kde, což už svému muži neřekla. 
Darria byla vždy měkká, a i když dávno zavrhla svou dávnou přítelkyni z dětství nikdy na ni nezapomněla. Darria vyrůstala v Mairornu, ale jako malá nesdílela onen názor ohledně magie. Z nějakého důvodu byla pár let fascinovaná neznámým magickým světem za hranicemi země, vílami a lidmi s magií. Chtěla je poznat a zjistit, zda jsou tak nebezpeční a kotlík ji shodou okolností dal jednu takovou příležitost. Když ji bylo dvanáct let, potkala Sorayu. Mladou dívenku, která tehdy disponovala podobnými schopnostmi, jaké se objevily u jejich dětí. Kdysi dávno se s ní velice pohádala, řekla jí, že už ji nikdy nechce vidět i když věděla, že ve skutečnosti není zlá a nebylo by potřeba ji nechat chytit strážemi. Neřekla, kde se její přítelkyně schovává a nyní nad svým rozhodnutím děkovala kotlíku, že ji k tomu přiměl. Aby celé ty roky Sorayu chránila a doufala, že ji stále najde na místě, kde se skrývala před lety. Cestovala s dětmi dnem i nocí, nechávajíc se pomalu užírat pocitem, že ji někdo sleduje. Ale dorazila na místo, Východní tichý les, nepřátelsky vyhlížející místo ji připomnělo období jejího dětství, kdy zde vyrůstala. Nepatřilo to k těm bezpečným a pěkným místům, ale Darria taky nebyla z nějaké ustrašené rodiny, její otec i bratr byli lovci. Doufala, že na místě, kde byste hledali měniče jen marně – obzvláště k povaze lesa – se její přítelkyně stále nachází. Doufala, že její děti najde dřív než další skupina lovců, která se vydá na lov. Ponechala děti napospas lesu v tomto slepém přesvědčení a odešla. Dětem se tam samozřejmě nechtělo zůstávat, bylo jim sotva pět, ale už věděli, že jejich matka k nim patří a musejí ji následovat. Ale lest někdy byla lepší než pravda. Posadila je na kmen padlého stromu a slova, která k nim pronesla Richard dodnes nosí v mysli, i když jsou zakalená časem: „Počkáte tady na vaši tetu, jmenuje se Soraya a ochrání vás, slibuji. Neplačte, pokud to bude moc děsivé. hrajte si. Když se neukáže, vrátím se pro vás.“ Slib, který nikdy neměla dodržet. Na matku, která si zakládala na lásce ke svým dětem dost sobecký počin, přesto byl dětmi uvěřen a Darria mohla navždy zmizet z jejich životů, nechávajíc je za sebou s několika málo slzami v očích. Napospas lesu, který nebyl přívětivý snad pro žádnou bytost. Říkejme tomu třeba vůle kotlíku, náhoda nebo třeba štěstí, že dětský pláč, k jakému nakonec děti propukly, když se po několika málo minutách rozhodli prozkoumat okolí, a nejen sedět na kmeni a Kamille zakopla a odřela si koleno, přivolal onu kýženou osobu, která je měla chránit. Jak se později ukázalo Soraya je sledovala po celou dobu, od chvíle, kdy je Darria zavedla na to staré místo, kde se kdysi setkávaly. Měla na nich upřené oko a čekala, čekala, kdy si pro ně přijdou s tím, že jejich lest nevyšla, že past, kterou přichystali nikoho nepolapila. Věděla, že v Mairornu jsou toho schopni, udělají to, aby se zbavili těch, kteří v sobě mají magii. Ale nestalo se tak a ona neměla srdce na to, nechat dvě opuštěné děti v lese samotné.

Roky plynuly a děti rostly po boku své nové společnice. Soraya se jim stala matkou a Richard i jeho sestra u ní rozvíjely své schopnosti. Od malých změn, až po ty větší. Snaha se stupňovala, zájem najít nové schopnosti, nové milníky toho, co by mohly dokázat je nakonec dostal pomalu i k proměně ve zvíře. Stále žili v Mairornu, učili se, jak se skrývat před lovci a žít ve své domovině tak, aby nebyli polapeni. Jejich náhradní matka jim nikdy nevyprávěla o jejich rodičích. Prvních několik měsíců se často vyptával na mámu, na důvod, proč vlastně musejí žít tady a s ní. Proč je sem máma odvedla a kdy se vrátí. Stesk pohltil jeho srdce i srdce jeho sestry. S Kamille k sobě měli vždy blízko, ale doba, kdy se museli smířit s tím, že se jejich matka již nevrátí je sblížila ještě více. Tak moc jak jen se malé děti, sourozenci můžou sblížit. Dělali všechno spolu, všude byli spolu, všechno zkoušeli spolu. Pokud to jednomu nešlo, druhý mu pomáhal. Nebylo žádným tajemstvím, že jeho sestra i když byla mladší, byla v užívání jejich vrozených schopností zkrátka o něco lepší. Byla to ona, kdo se jako první proměnil v docela ucházející štěně, když jim oběma bylo jedenáct let. Richardovi to trvalo o trochu déle, pár dalších pokusů a několik vyčerpaných nocí, kdy samým vyčerpáním padl na vystlané lůžko a usnul. Podařilo se, jeho prvním zvířetem se stal vlk a byl tím dostatečně nadšen. 
Dvanácté narozeniny měli v jeho životě změnit další. Konkrétně byli zastiženi v lese lovci, ponaučení od Sorayi použili své schopnosti, aby se zamaskovali za dva vlky a dali se na útěk. Jediná možnost, jak se dostat pryč rychleji. Kamille byla chycena do pasti v podobě vlka. Samým strachem však svou podobu neudržela, schopnost povolila a v síti zůstal sedět člověk. Prozrazená Mairornským lovcům už ji nezbývalo mnoho naděje, Richard však svou sestru nechtěl dát zadarmo. Nechtěl ji opustit a jen představa, že by mu ji měli vzít v něm vyvolala velký hněv. Vyrazil v podobě vlka proti lovcům a poprvé v životě někde ve své hlavě uslyšel podmanivý hlásek. „když mě pustíš – ukážu jim, jaké to je zahrávat si s námi. Jsme silní, jsme nebezpeční.“ Richard nechtěl přijít o sestru, ale nevěděl, jak by se bránil a proto povolil. Souhlasil a nechal Razora, aby se ujal vedení. Byla to chvíle, několik sekund, kdy si ani neuvědomoval co se děje. Velké psychické vypětí, stres, strach a obavy o sestru. To všechno dohromady vytvořilo Razora, jeho prvního společníka, jak jej později nazval. Razor vzal lovce po svém, Použil ostré vlčí zuby i drápy, všechny své získané přednosti. Jednoho z lovců zabil, když mu prokousl hrdlo, ale Richardovu sestru se mu zachránit nepodařilo, Lovců bylo příliš mnoho na to, aby je zvládl porazit sám, a i Razorova bojovnost tehdy ustoupila před rozumem, kdy proti Richardově vůli a veškeré snaze zvolil útěk jako to správné a nejlepší řešení situace. Richard si dodnes tuto svou volbu vyčítá.

Ztráta sestry z části zlomila jeho ducha a víru v dobro, které by se mohlo v Mairornu nacházet, Soraya po tomto incidentu dokonce usoudila, že je načase z Mairornu odejít, neboť měla obavy, že by Richard mohl chtít jít sestru hledat a vystavit se tak nebezpečí. Její kroky je zavedly nepříliš daleko, konkrétně do Fiplinu, kde našla nové útočiště více na západě tichého lesa. Ne že by to od jejich původního místa bylo nějak daleko, ale i Soraya byla spíš zvyklá být v jedné ze svých oblíbených zvířecích forem než jako člověk. Richard s tímto odchodem vnitřně nesouhlasil, ale byl si vědom potřeby nabrat síly a nějakou moc, aby mohl svou sestru hledat a zachránit. Upnul se na tu představu a začal na sobě pracovat, nejen na své magii, ale také na své tělesné lidské stránce. Teprve dvanáctiletý chlapec se po celém incidentu stál znenadání mužem, který měl jasný cíl. Držel se svého cíle a nechtěl se jej pustit. Trénoval nejen tělo a duši, ale také magii. Stejně jako to dříve dělal s Kamille. Jiný nos, jiná ústa, tvar očí, uší. Jiný tvar čelisti. Zvířata mu šla stále lépe než lidské rysy a proto brzy jednu kapitolu opustil, aby se zaměřil na zvířata. Společnost mu přitom dělal Razor, který se stával díky jeho názorům jeho oblíbencem. Svým způsobem Richiemu rozuměl ze všech nejlépe. Vzdaloval se Sorayi i jejím radám, její původní výchově ačkoli stále k ní měl respekt a úsctu, nedokázal se v její přítomnosti soustředit. Připomínala mu jeho ztracenou sestru, stejně jako to občas sobecky dělal Razor, aby Richarda rozhněval. 
Dny přecházely v týdny, týdny v měsíce a měsíce v roky a chlapec ani na den nezaváhal, ani na okamžik neopustil svůj cíl, kdy chtěl jít hledat svou sestru, kdy ji chtěl najít a dostat z Mairornu, kde ji podle něj věznili a dělali s ní bůh ví co. Bláhový a zbrklý. Takový byl, když mu Soraya chtěla povědět všechno o ostrově, kam jeho sestru pravděpodobně odvezli jako někoho, kdo je prožraný magií. Jeho snaha a neustále používání magie, i pod dohledem Sorayi i bez jejího dohledu jeho schopnosti posilovalo. V sedmnácti letech se mu podařilo proměnit se v koně, konkrétně v bělouše. Byl to jeden z jeho větších úspěchů, ačkoliv stále ne jeho kompletní cíl. Potřeboval dosáhnout kompletního rozsahu, od myši až právě po koně, aby jej nic nemohlo zastavit. Aby mohl projít každou skulinkou, kterou by mu Kotlík nachytal na jeho cestě pro jeho sestru. Věděl, že už nemá moc času, neboť by mohlo být pozdě, ale čas byl proti němu a život v lese mu nedopřával tolik možností, jak by čas hlídal. V osmnácti letech od Sorayi odešel. Zamířil dál do Fiplinu, rozhodnut projít svět, učit se i někde jinde než jen na omezeném plácku. Odešel beze slova, podporován Razorem, ale pln strachu, že se něco pokazí. Chvíli cestoval v podobě vlka a v jiných momentech zase v podobě koně. Čím dále byl od tichého lesa tím v něm strach rostl, možná to bylo to podvědomé uvědomění, že je poprvé za celý svůj život úplně sám ve velkém a nebezpečném světě, nebo jen neznámo kam mířil. „To zvládneme, ty já a Razor.“ Ustrašený a roztřesený hlas Bennetta se tehdy ozval poprvé. 

Ve Fiplinu se nezdržel dlouho, chvíli sice pozoroval vojáky v tamním vojenském táboře, aby se něco naučil nemajíc odvahu vejít přímo mezi ně – nebyl si totiž jistý, zda by neskončil podobně jako sestra – chycen v pasti. Ovšem i když jeho snaha byla převeliká, byl spíše nemotorný, když se snažil naučit bojovat. Snad i proto se vydal zpět do své domoviny. Do Mairornu, aby konečně splnil svůj cíl. Našel svou sestru, zachránil ji a mohli být opět pospolu. Nikdy se však nemýlil více. Dával si dobrý pozor na to, aby nebyl odhalen, cestoval tak, aby byl buďto viděn pouze jako člověk, nebo jen jako zvíře, nikdy se nenechal odhalit. Čas od času propůjčil vedení nad tělem Razorovi, který vlčí pohyby ovládal dokonale a nikoho by nenapadlo, že by snad mohlo jít o něco magického. Čím blíž byl hlavnímu městu, tím pozorněji naslouchal, až se jednou dozvěděl pravdu. Když byl svědkem toho, jak odchytili mága, vyslechl rozhovor mladého chlapce se svou matkou. „Kam toho pána vedou.“ – „Odvezou ho na ostrov, kde zemře. Tihle magii prostoupení lidé jsou nebezpeční a zlí. Nemůžou tu žít s námi, proto je to za hranicemi tak nebezpečné.“ Osudový den, chvíle, kdy jeho duše byla zlomena a všechna jeho víra jej opustila. Znamenalo to jediné – jeho sestra skončila na tom ostrově. Na ostrově, kde měla zemřít. A jaká je možnost, že by ještě byla naživu? Přímo cítil, jak mu to celé vnitřnosti trhá na kusy, jak se celé jeho tělo brání všemu, co kdy mohl pro svou sestru udělat. Stal se pěkným mladým mužem, vychovaným jednou jedinou ženou, která jej chránila. Mužem, který ztratil všechno, na čem mu kdy záleželo. Jeho jedinou rodinu, skutečnou rodinu. Vrátil se do Mairornu, aby ji našel a jediné co zůstalo byla vzpomínka na její křik, když tehdy Razor utíkal do bezpečí. Cítil, jak mu stoupá tlak, jak celá jeho duše křičí. Měl to být on. On, a ne jeho malá sestřička. Ne jeho malá skvělá a nadaná sestra. „Je na lepším místě. Bude to dobré, poleťme domů“ něžný ženský hlas zazněl v jeho hlavě. Aniž by si uvědomil dosáhl toho, po čem toužil – proměnil se v sojku a mířil k nebesům za něžného hlasu Beidou, jejíž hlas věrně připomínal hlas jeho malé sestry. 
od té doby se Richard kompletně uzavřel do sebe, znovu opustil Mairorn a usadil se v Gretlipu, kde se mu podařilo najít si práci jako stopař a lovec. Pokud může, většinu času tráví v podobě nějakého zvířete. Vzdal jakékoliv hledání jeho sestry i celkové naděje na to, že by snad existovala šance, že by mohla být na živu. Čas od času se vydá po stopě někoho i do jiného království. Mairornu a západní části Fiplinu se vyhýbá a odmítá tam cestovat.