Je to pouze zdání nebo je okolní příroda tišší, chladnější a poněkud temnější? Kam se poděla všechna zvěř a proč není slyšet cvrlikání ptáků v korunách stromů? Jako by se samotný vzduch chvěl, aby poutníky varoval, že se v jejich okolí něco děje. Strůjce podivné atmosféry na sebe ale nenechá tak dlouho čekat, když nakonec začne mezi stromy znít temná klavírní hudba v doprovodu houslí. Zde se odhalí, jestli má návrh spíše pud sebezáchovy nebo zvědavost, když s každým dalším krokem hudba nabírá na hlasitosti a mezi stromy se mihne první světlo hrající si na bludičku ve tmě. Toho, kdo nevzal nohy na ramena, čeká už jen posledních pár kroků, aby odhalil, kdo se to zastavil na lesní mýtině a přinesl s sebou mrazivou tmu, která jako by stoupala z truhel a nejrůznějších předmětů vyskládaných na masivně působících dřevěných stolech. Zlato, drahé kameny, náhrdelníky, po kterých by mohlo toužit nejedno ženské srdce, zbraně, lesklé zbroje, ale i tajemně vyhlížející truhly nádoby, ve kterých by se mohlo skrývat cokoli od krutých kouzel po mrská tajemství, která měla být už staletí zapomenuta a která by mohla hnout světem.

Uprostřed toho všeho si poté sedí za jedním ze stolů žena s kápí, jež jí zakrývá polovinu tváře. To ale není to, co by mohlo upoutat pozornost jako první, to spíše její ruce, ve kterých běhají karty, které úhledně míchá a pohrává si s nimi, než je položí a tři z nich položí na stůl. Na tváři se mihne prohnaný úsměv, když si žena sundá kápi a odhalí tvář hodnou nejkrásnější víly na zdánlivě lidském těle. Stříbrné vlasy by mohly značit stáří, kdyby nepůsobila sotva dospělým dojmem, ale moudré oči, ve kterých se odrážely plameny svíček, napovídaly, že s touhle ženou nebude nic tak snadného, jak by se mohlo zdát. "Čekám tu na tebe už celou věčnost," pronese hlasem zároveň starým i mladým, zastřeným věky i svěžím jako jarní rosa, "co bych pro tebe mohla udělat?" Prostá otázka, která by mohla stát mnohé, ale také vynést správnému smlouvajícímu ještě víc.