Mykal se narodil do větší rodiny, která nečítala jen matku a otce, ale už i starší sestru, které byly tři roky. Jejich menší domek měl i pole, kde otec pěstoval potřebné suroviny, aby je mohl prodávat. Měl i koně, který mu svojí silou ulehčoval cesty do větších částí města, kde prodával své zboží. Byl to den jako z pohádky vystřižený, když slunce vysoce nad poli zářilo a malé dítko přišlo na svět, už jako malý měl jasné oči, které zdědil po své matce. Jeho sestra měla temné, jako otec. Přesto se všichni usmívali na malého Mykala, protože se na něj všichni převelice těšili.

Žít na farmě, či něčemu tomu blízko podobného Vás postaví na nohy hned jak už umíte chodit. Jako drobek proháněl slepice, otce tak hodně zlobil a ten mu huboval, dokud se malý nerozplakal, měl na to taky nárok, bylo mu sotva tolik, kolik měla slepice hlavních prstů, když opominete ten vzadu. Šestiletá sestra se pak schovávala na půdu a prohlížela si staré harampádí, které tam otec schovával z cest, kromě toho, tam taky schovávala svého brášku, před hněvem otce. Matka je musela nahánět jako rozehnaný kur nazpět do kurníků, tedy děti do domu, do dolního patra, kde společně žili. Hladové děti spořádaly, co jim dala pod nos, aniž by mrknuli, že jim něco nechutná, kdyby neměli to, co chovali, měli by nedostatek. Už tak některé suroviny kupovali na trzích. Jeho matka doma měla i menší bylinkovou zahrádku, ačkoliv zrovna její mysl nebyla tak temná vůči vílám, mágům a jiným bytostem, tak otcova nechtěla slyšet ani ň o tom, jak užitečné může být jejich léčitelství v případě nemocí a zranění, proto si tvořila vlastní masti a snažila si vystačit s tím, co lidé akceptovali a co by je neohrozilo. Lidé totiž umějí být krutí.

Podobně jako děti, konflikty se sousedovic dacany nebyly nic divného, spíš to byla všední věc, kdy se Mykal hájil a bránil čistou čest, nebo se mu zrovna nelíbilo, že si jej někdo dobírá, protože jej matka učila více věcem než rodiče jiných dětí. Nepřekypoval inteligencí, ale matka mu ráda četla po nocích knihy, pohádky, ukazovala mu nová slova, aby se jejich děti ve světě neztratily. Ale k čemu to? Otec měl jasno, dceru provdá za bohatého pána, nebo ji pošle jako děvečku do lepších míst, syn mu bude pomáhat a převezme jednou jeho dílo. Nebo se může zaměřit na chov koní, tato země pro to byla dokonalá a mohla se přece pyšnit tak dobrými koni. Koně, farma a tohle vše bylo důvod, proč se brzy naučil na koně dostat i bez sedla a prohánět tak ty, kteří obvykle proháněli jeho. Nebyli sice jediní kdo měli koně, ale otec Mykalovi nezakazoval, aby si koně sám od sebe bral a jezdil na něm. Někdy z něj spadl, zlomil si nějakou tu kost, ale podobně jej čas od času zabili i jeho protivníci v řadách vesnických dětí. Když byl větší otec jej také bral na cesty do Marthysu, který byl velmi blízko. Naopak s celou rodinou, se vydával do města Ashelin, kde měla matka určitou dobu své rodiče, než zemřeli. To byl ale Mykal starý asi osm let.

Rostl, nebyl žádná malá žabka, jeho matka jej zaučila během života i do tajů bylin, ale leckdy mu podstrkovala, podobně jako sestře, svoje poznatky ohledně bytostí, které se na jejich území nevyskytovaly. Nikdy však nesměl takový poznatek vynést z domu, protože by to napáchalo víc škody než kde, jaká příšera v lese. Ale z matčiných vyprávění si odnesl i něco jiné, třeba chtíč po tom pracovat na lodi a být součástí posádky. Miloval vodu, cachtání se v řekách, plavení domácích koní, trávení volných chvil při šumění potůčků. Obrat nastal až jednoho dne, kdy se Mykalovi povedlo se téměř utopit v rybníku. Nebyl nikdy dobrý plavec, byl horší jako ryba na suchu, ta se aspoň umí dostat do vody, když to jde, ale on se vždy ponořil pod hladinu a zůstával na místě, polykal vodu a pak viděl jen temno. Probudil se až když jej na břeh vytáhnul otec a běsnil, co se stalo. Bylo to poprvé, co v jeho očích viděl strach o syna, ale taky naposled.

Každý se jednou zamiluje láska kromě té ke koním ožila v jeho mladém srdci, bylo mu patnáct, když potkal mladou dívku. Dnes už nerad vzpomíná na její jméno a jakékoliv podobné typu Evelin, mu ježí chlupy na krku. Byla nádherná, její kůže byla růžovější jak jeho, rty plné a smyslné, oči prohnaně drahé a vlasy havraní čerň. Pro mladého blond andílka byla dokonalá, něco nového, co nemohl mít každý. Což bylo i kamenem úrazu, když se to tak vezme. Mykal si během vyrůstání v Mairornských pláních udělal pár přátel, jako třeba drahého kamaráda Mojmira. Ten se také do krásné Eveliny zamiloval, ale tajně. Mykal neměl skoro rok tušení, že mu s ním doslova zahýbá za jeho zády, dokud se to nevyvalilo jako utržená lavina v Pocemarské vrchovině. Hněv cloumal mladíkem, který vynadal svému příteli a svoji přítelkyni a možná i budoucí družku, což v tomto věku bylo až slepě tupé, poslal pryč. Nechtěl je nikdy vidět, ale Evelin to zlomilo srdce víc, než by jeden mohl od takové proradné krysy čekat.

Chtěla se mu nejspíš pomstít za to, že si vůbec něco takového dovolil, ale do očí mu později tvrdila, že to byl pouze omyl, který ji donutil si postěžovat jiným a ti zařídili, aby mladík pykal. Mykal do teď neví, co přesně za zlo jim nakukala do uší, když je donutila jim podpálit magií v noci dům. Bylo i záhadou, jak se vůbec nepozorovaně něco takového dostalo do země, kde magie nemá dostatek příznivců. Ale Kala tato nepodstatná otázka už tolik nezajímala, měl co dělat, aby se sám neudusil, když se mu povedlo vyběhnout ven. On i jeho otec stáli v mokré trávě, měsíc blyštěl na zemi a ozařoval celou scenérii. Kal se podíval na otce, když na něj řval, ať pomůže matce, on sám běžel pro vědro s vodou, koutkem oka mladík viděl jeho ‚milou‘ jak se krčila mezi keři, ale neměl na ni čas.

Vběhl do hořícího domu, ale spatřil jen sestru, která vběhla do pokoje kde měla svého syna, ovšem hrozná ráda a kus ohořelého stropu jí zatarasil dveře, ač se snažila rozbít malá okna, bušit do dveří, Kal ji viděl umírat, přes škvíru ve dveřích, které nechtěly povolit, ač se snažil, jak chtěl, prsty měl odřené do krve, jak se snažil panty doslova vydrásat, ale skončil klečící u dveří a křičící na matku, ať se zachrání. Snažil je ji dostat z rozbité, hořící kuchyně, ale místo toho, už cítil nedostatek kyslíku a zranění, která tržil na rameni. Matka mu svírala rukáv jen chvíli, než podlehla úrazu hlavy a zanechala Kalovu košili rubínově temnou.

Temná byla i otcova mysl, poté co přišel o svou ženu a dceru, také malého vnoučka. Svého syna ihned začal obviňovat z toho, že nebyl schopen zachránit je, jako kdyby on sám něco pořádně dělal. Evelin na něj to ráno čekala, na obvyklém místě, kde se potkávali už dříve. Vyčerpaný a emočně vyždímaný Kal se tam dostavil, jen aby spatřil její tvář, která vypadala smutně. Snažila se mu vše vysvětlit, ale jediné, co okusila byl jeho hněv, který jej oslepil a donutil udělat něco, k čemu by se nesnížil nikdy dřív, aspoň v to nedoufal. Zůstal tam s jejím tělem ještě chvíli, než se rozhodl vrátit domů, do toho, co zůstalo. Stáj.

Samota nebyla nic příjemného, ale musel si zvykat, den za dnem na cestě, když se vydal do vrchoviny, aby zde našel, co hledá, útěchu pro úkol, jenž mu vlastní krev natloukla do hlavy, že musí udělat. Jinak se nesmí vrátit. Byl mladý, téměř sám, jen jednoho ročka si sebou vzal, jeho jméno zapomněl, a tak mu začal říkat Kůň, měl v plánu ho prvně prodat, třeba tak získat víc surovin, ale nakonec si jej nechal. Trvalo mu to delší dobu, vlastně ani přestal počítat kolik dní šel pěšky, sám se pokusil ulovit cokoliv, co by jej nasytilo, ale po cestě více méně přicházel o vše, sílu, peníze a možná pocitově i o rozum, když si ze samoty povídal i s koněm. Který vesele cupital, aniž by měl povědomí, co se jeho majiteli honí v hlavě.

Achetie, místo, kde se rozhodl žít, dobrovolně svou duši upsat novému pojmu pro jeho život, takový, který mu mohl zaručit ono vykoupení za pomstu, kterou chtěl provést. Ačkoliv neměl na kom, byť jeho přítel zmizel ze země, svoji milou zabil a teď už jen prahnul po těch, které mu doslova napráskala. Byl nový, všechno pro něj bylo cizí, nejen lidé, ale i prostředí. Jenže nezbývalo mu nic víc než se adaptovat na chlad, poměrně tvrdou výchovu a jasný cíl, naučit se lovit ty, co zavání magií. Řekne se to lehce, ale koná se těžce, zejména, když vidíte hučící řeku, nepříjemné vzpomínky se derou na povrch, stejně jako chtíč po pomstě zakořeněný v jeho maličkém mozečku.

První rok, téměř dva byli pro jeho mladé, nezvyklé tělo dost. Ale právě díky tomu měl stále možnost se vyvíjet, rostl a v osmnácti díky bohu přestal, tehdy překonal výšku svého otce a byl i pohlednější než on. Za první rok se naučil základy boje, ať už šlo na blízko, nebo s mečem. Na rozdíl od kuší mu tohle šlo daleko lépe, nebyl tak nepoddaný kus kovu na učení, docela se mu dařilo i s vrhacím typem zbraní – sekery a dýky, ty si nakonec ponechal. Bylo mu tehdy osmnáct, když jej poslali na první lov, upřímně bylo to poprvé v životě, co viděl vílu, agresivní vílu, která ho přetáhla kamenem po hlavě, div z něj nechtěla vymlátit duši. Když se s ní tehdy dal do boje, který měl být spíš sledování a rychlá smrt, přivodil si zranění, které jej pronásleduje do teď. Skončil na větvi, která mu prošla přes košili a zaklínila se mezi žebra. Ačkoliv nakonec vílu dokázal porazit, byl vyřízený a téměř na odpis, aspoň si to myslel, ale jeho fešná duše se rozhodla tu zůstat a potrápit více nelidí, které za svůj život ještě potká. Jeho trénink celkově trval téměř šest let, jelikož neměl pořádné základy boje, nebyl nikdy členem armády a boj s klacky se určitě jako šerm v dětství nepočítal. Ale nakonec toto úsilí vyplodilo něco, co sem tam zakopne o svoji nohu, ale taky ví, kam namířit efektivně ostří. Oslepíme celý svět, oko za oko. 

Zajímavosti

• Velmi nerad slyší zkrácenou verzi svého jména, zejména, pokud Vás nezná. Pouze vybraní lidé mu mohou říkat Kal. Obdobně jako jeho příjmení, kdy mu po svolení lze říkat Leu. 

• Jakýkoliv slizký živočich mu přijde nechutný. Zejména slimáci. 

• Má respekt z divokých řek, jezer a bažin. 

• Oheň je dobrý sluha a zlý pán doslova v jeho očích. Zejména pak doslova nenávidí magii spojenou s ohněm. 

• Nepoužívá rodné příjmení, neboť jej otec zavrhl. 

• Má sebou koně, kterému neřekne jinak než 'Kůň'. 

• Příležitostný zloděj. 

• Na těle má několik jizev, na levé dlani, pravá části žeber. Levá paže taky pod košilí skrývá výraznou na rameni.

• Kvůli vlastnictví Mince prokletých se mu každou noc vrací živá noční můra o noci, kdy zemřela jeho rodina. Je to jako by daný okamžik prožíval znovu a znovu.

• Na vnitřní straně pravé paže má vypálenou Sluneční runu.