Už je tomu dávno, co se synovi vůdce jednoho z nejkrutějších kmenů Illyrijců narodil prvorozený a taky poslední potomek a předpokládaný dědic. Zavriell se narodil do dobré rodiny, o tom žádná, jenže narodit se dobře není vyloženě procházka růžovým sadem, protože se toho od vás hodně očekává. Ale první roky jeho života byly vcelku klidné. Starala se o něj nejlaskavější žena pod sluncem a otec o něj ještě nejevil takový zájem, protože byl ještě moc malý. Matka ho učila mluvit, a když byl jeho otec pryč dávala mu lekce létání po domě, což bylo pro malé škvrně, kterým býval velmi zábavné. Vždycky byl ale poslušný a lumpárny, které vymýšlel společně s matkou, si nechával pro sebe, protože si vážil toho, že má k podobným hloupostem povolení. Taky jí se vším pomáhal, aby si vše zasloužil a nedostával výhody jen tak pro nic za nic. Ale i tak musel občas vytrpět i nudné učení historie, četby, psaní a počítání, na kterém Ulrilia trvala. 

Zhruba v jeho deseti si ho ale začal všímat i otec, jelikož to byl ten pravý čas, aby si z něj začal vychovávat chlapa, jak říkával. Avšak malý Zavi mu byl zklamáním, protože svým vzezřením připomínal spíše nedochůdče před smrtí, než pořádně stavěného následníka budoucího vůdce. Byl zkrátka taková kost a kůže, až způsoboval otci i dědovi hanbu. Ale to jim nezabránilo hodit ho do jámy lvové v podobě výcvikového tábora v horách nad vesnicí, kde byl ze všech dětí nejmenší, a tudíž byl největší otloukánek a fackovací panák. Terorizovali ho jak učitelé, tak žáci té podivné školy smrtících technik a tance smrti. Ale on se nevzdával. Trénoval, aby udělal dojem na otce, který tam každý měsíc létal, aby zkontroloval jeho pokroky, a vždy ho zbil, když nebyl spokojený, a aby udělal radost matce, která zůstávala doma. Takže dřel až do morku kostí. Vstával brzy, aby mohl být na ploše pro trénink první a chodil spát pozdě, protože tam trávil ještě hodiny potom, co ostatní odešli. Bylo jedno, jestli právě měl imaginární souboj s nelítostným protivníkem, učil se vrhat všemožnými noži a dýkami nebo vypilovával svoji dovednost střelby z luku k dokonalosti. Zkrátka a dobře se snažil být nejlepším z nejlepších.

Po pár letech se zlepšil natolik, že jeho otec uvolil k tomu, aby mohl na chvíli navštívit domov a matku, která byla radostí bez sebe a skoro ho nepoznala, protože díky pilnému tréninku nabil větší množství svalů, než by jeden čekal. Každopádně měl povolení  s matkou nějakou dobu zůstat, takže si na svého lehce nabušeného synáčka rychle zvykla. Ale Zavi, protože už nebyl zas tak malý, si začal všímat věcí, co mu nešli do hlavy. Třeba se pořád sám sebe ptal, proč jeho matka a ostatní Illyrijské ženy nemají křídla? Protože tou dobou, ještě nebyli žádné válečnice, takže bez křídel byly všechny, a když mu matka řekla důvod, tak se mu to přímo hnusilo. Vlastně zjistil, že se mu skoro celá jeho komunita hnusí, ale byl vlastně ještě dítě, takže s tím nešlo nic udělat, jedině to, že si slíbil, že s tím něco udělá, až na to bude mít věk a dostatečnou sílu.

Doma byl skoro rok a za ten rok se hodně změnil, tedy ne, že by si toho někdo všiml, ale tolik času z matkou mu zase změnilo pohled na svět. Takže, když se vrátil do výcvikového tábora, trénoval ještě urputněji, aby dosáhl toho, co si předsevzal. Zanedlouho -asi jen takových 25, 30 let- se z něj stal v kmeni ten nejlepší bojovník jak na zemi, tak ve vzduchu. Dokonce se u něj rozvinula silná moc a už v tak malém věku čtyřiapadesáti let mě čtyři fialová zřídla, což vzbuzovalo respekt všech jeho vrstevníků. Proto nebylo o pár desítek let později divu, že prošel úspěšně zkouškou a stal se z něj skutečný Illyrijský válečník. 

Další roky se poté nesly ve znamení války. Nikdy nekončícího krveprolití, které se vedlo v Dyribthanském průsmyku. Roky bylo jeho jediným způsobem života válčení a zabíjení čarodějnic a jejich jiných stvůr, které posílaly na jeho bratry ve zbrani. Sledoval, jak jeho přátelé umírají a byl u toho, jak se mnoho Fiplinských vládců střídá na trůně a i ve vedení jeho legie. 

Býval obyčejným pěšákem, který se měl postarat o to, aby dobili co největší část průsmyku. Sice měl jisté postavení díky původu otce, ale to neznamenalo, že bude okamžitě důležitou součástí v legii. Nakonec vůdce Illyrijců neměl zrovna jejich kmen nejraději, takže ho sice nepotápěl, ale ani se ho nesnažil strkat na vyšší pozice, než bylo nutné. To se změnilo až ve chvíli, kdy se s celou legií dostali do pasti a on byl tím, kdo zachránil teď už dávného předka budoucí nástupkyně trůnu. Tehdy se stal hrdinou a nejvíce opěvovaným vojákem své doby. Stal se pravou rukou krále a měl hned po jeho dětech hlavní slovo, co se vojenského tábora týkalo a někdy znamenal jeho rozkaz i víc než jejich. 

Roky byl hlavním pilířem slavných vítězství, kterými si připsal Fiplin velkou část průsmyku a zatlačil čarodějnice zase o kus dál do jejich prokleté země. Mezi malými vílami i dětmi začali kolovat příběhy o jeho skutcích a noví rekruti se na něj kolikrát dívali jako na chodící legendu, ale on nebyl tím jedincem, kterému by z toho narostl hřebínek. Měl své zásady, kterých se držel. Nejvíce se držel také rodiny a tím pádem i matky, která pro něj vždy byla vším, nebylo tedy divu, že zanechal všeho, když se dozvěděl, že si hory, ve kterých vyrůstal vzaly její život. Nešťastná nehoda, při které Illyrijka spadla ze skály, se jí stala osudnou a v jeho očích za to všechno mohl zvyk, který jí připravil o křídla. Tato událost ho přiměla k tomu, aby už nechtěl být mezi svým druhem. Nebo minimálně mezi těmi, kdo toho podporují. Jeho srdce krvácelo pro jeho matku, když vyhledal vílu z Bakirahu, která jeho hruď zbavila znakují odkazujících na to, že složil Illyrijskou zkoušku. Stejně tak se žal snažil utopit v alkoholu a vyhledal i společnost krásné vílí kurtizány.

Jeho žal trval ale docela dlouho, na lidský život i celkem dlouhou dobu dvou let, které strávil převážně v objetí alkoholu a krásné kurtizány, ale byli to tedy dva roky, než se vrátil zpět do Tábora a opět bojoval v průsmyku. Ale nic netrvá věčně a i on musel jednou skončit, že? Jeho konec ale nepřišel s tím, že by někdo zjistil, že plivl do tváře svému lidu tím, že si nechal odstranit tetování, ani tím, že by se nějak zranil. Jeho konec s bojem nastal, když před svým stanem našel plačící košík se vzkazem od kurtizány, kterou navštívil před devíti měsíci.

Najednou měl syna, kterého nechtěl vystavovat osudu každého Illyrijského dítěte, proto ještě tu noc zmizel a nedal o sobě nikomu vědět. Pouze svému králi nechal dopis, ve kterém se omluvil ze služby, kterou už měl stejně dlouho naplněnou. O dítěti ale nikomu neřekl. Společně se svým synem, odešel do hor, o kterých věděl, že jsou nevyužívány jeho lidem ani nikým jiným kromě zvěře a vychoval ho podle sebe. Cvičil ho v boji a dával mu důležité lekce v životě. Když se u něj nakonec projevil talent Stínopěvců, učil se společně s ním plížení a různé krytí, při čemž sám objevoval v zákoutích své mysli, kolik si toho vlastně o tomto talentu pamatuje. Jenže, když se v Poltrainovi objevila i jistá dávka magie ohně, kterou zdědil po matce, i Zavriell uznal, že je na to krátký. Proto se po téměř sto letech uvolil znovu vejít mezi lidi. 

Potřeboval někoho, kdo ho naučí ovládat tuhle magii, aby nehrozilo, že jeho syna spálí, a zároveň uznal, že bude potřebovat i zřídla, se kterými by se plně naučil ovládat svoji moc. Proto se vrátil do tábora a nechal se přijmout u nové princezny, která měla spolu se zbytkem světa mylnou představu o tom, že je Zavriell Immelstorn po smrti, ale on se místo toho vrátil a přivedl spolu i svého syna. Haida neměla problém přijmout je oba s takřka otevřenou náručí. Poltrain byl z její strany vřele přijat do první legie, i když ze strany Illyrijců to měl výrazně těžší, protože stejně jako jeho otec neměl tetování a navíc byl levobočkem, takže póvlem pro jejich druh, i když měl předpoklad být díky svému původu silnější. 

On sám poté dostal na výběr, jestli chce zůstat nebo jestli opustí tábor a opět se stáhne do ústraní. Prvních pár měsíců chtěl ale dohlížet na syna, který dělal pokroky snad ve všem, což mu činilo radost. Proto se už chystal odejít, než narazil na ženu, která ho donutila přijmout práci učitele boje a trenéra všech vojáků. Měl skoro úplnou jistotu, že ta žena je s ním spojená osudem a nemohl jí nechat být.