New life, new story…

Jednoho dne se v malé farmě na území Gertlipu rozezněl hlas plačícího dítěte, tam někde v nížinách mezi kopci, kde kohout zrovna oznamoval dobré jitro. Rodina to byla malá a prostá, ale přesto za život malého chlapce vděčná. Už zde byla i malá dívka o pět let starší, která se na mimino do kolébky vše různě šklebila a dobírala si vzhled mimina. Od slov o pomačkanosti až po barvu a také to, že děsně křičí a vlastně proč ty zvuky vyluzuje. Byla až moc zvědavá a drzá, ale stejně se na něj těšila jako na každé narození zvířete na jejich farmu s tím rozdílem, že tohle bude její sourozenec, a ne ovce bečící na pastvě. 

Zvuky přírody se draly do oken domu neustále, zvědavé slepice sem tam vběhly hlavním vchodem dovnitř a matka s plačícím miminem je vyháněla za pomoci koštěte z proutí ven, starší sestra se snažila pomáhat, ale většinou to byla ona, kdo přišel se slzami v očích, že ji zrovna slepice klovla, husa štípla, nebo koza trkla. Matka jí ránu pofoukala a poučila ji, že se to zlepší, že bude schopná svého brášku jednou ochránit, jen, že teď je na to moc malá. Jalena však měla vždy svoji hlavu, a tak strážila brášku ve dne i v noci, kdy měla spát, ale ne…ona seděla u postýlky a drncala jím ihned poté, co začal plakat. Tak šikovná byla, ale přesto tak malá. Matka ji musela leckdy spící odnášet do postele vedle, nebo na teplá kamna, kde se v zimních večerech ukládala. 

Kromě zvuků se do domu linula i příjemná vůně květin a bylin toho nejrůznějšího typu, jenž matka sehnala a zasadila společně s otcem pod okno do světnice. Chtěla mít po ruce to nejnutnější a být tak pohotová, nemuset se spoléhat na jiné, kteří měli ve svém šálku osudu víc než jiní. Nedá se říci, že by jimi okatě opovrhovala, ale jejich pomoc vždy odmítala. Což se jí jednoho dne stalo osudné.

​

A year ago you were here...

Rok stačil na to, aby přišel o matku. Když mu bylo sotva něco málo po jednom roku onemocněla matka těžkou nemocí, odmítala si nechat pomoci a snažila se to sama vyléčit. Noci i dny prokašlala a její tváře chřadly každým dnem víc a víc, přicházela o chuť k jídlu, až nakonec její trápení jednoho dne ukončila sama smrt tiše v noci. A tak zůstaly siroty a vdovec v chalupě sami, Nikita, který obvykle mizel na dlouhé měsíce za prací zůstával doma a staral se o své děti víc než kdy dřív, byl schopný, nebyl to žádné nemehlo a slibně doufal, že děti na tom budou jednoho dne podobně. 

Nebylo to lehké, ostatně co je lehké bez matky? Nic, vyrůstání bez ženské lásky má něco do sebe, ale nahradila mu ji částečně aspoň sestra, na kterou se Tori upnul jako malý, nedal by bez ní ani ránu a hned jakmile začal chodit, či aspoň se batolit, už by za ní. Že šla ven jej netrápilo, šel klidně za ní a vyválel se v prachu, špíně zeleni a kdyby si jej nevšímala, tak brzy by skončil i v husím lejně. Byl malý a nezbedný, upoutával na sebe pozornost, která byla leckdy i nechtěná. Nejprve to byli jen houseři, kteří jej chtěli poštípat, ale jak rostl, tak to byly i děti, které si na malé zvědavé dítko chtěli políčit. Tam musela vždy nastoupit jeho sestra, která jim jako zablešeným psům vyprášila kožich, když na něj vztáhly ruku.

​

You give them a taste of their own medicine, then tey tell everyone you poisoned them...

Někdy je třeba někomu dát opravdu ochutnat vlastní jed, ale stejně riskovat fakt, že budete Vy tím, koho obviní, že jste je otrávili. To se honilo mladému Torimu v hlavě poté, co nechal krávu vběhnout do pole jiného farmáře a nechat ji vesele se pást na všem společně s jejich kozou. Tak, jako to udělal on, ale s tou výjimkou, že on poslal své děti poničit jejich zahradu květin. Tori za tento čin on majitele farmy dostal tak vymláceno, že se málem druhého dne nezvedl. 

Každopádně jej to naučilo mrštnosti a reakcím loveckého psa, který nechce být pokousán, ale chce kousnout. Nebylo to totiž naposledy kdy musel někomu dát ochutnat podobné medicíny, jako dali oni jemu, nebo jeho blízkým. Sestra byla mladá a naivní, když si myslela, že ji spasí něco jako lásky, pochopitelně se brzy spálila, a to se Torimu nelíbilo, není pak divu, že tohle patnáctileté škvrně zbilo jako psa toho, kdo jí tahal za nos. Byl sice starší, ale mazaná liška se nevzdává ani při pohledu do očí loveckého psa. Se svojí sestrou si byli blízcí, byla jediná, komu důvěřoval, protože se o něj starala po smrti matky, stejně jako o otce. Ten však v posledních letech měl pomyšlení na jinou ženu, doufal, že by pro jeho rodinu mohla být přínosná, ale ona jej vždy odmítla. Měla jej spíše za dobrého přítele, ačkoliv to byl jen pouhý človíček a ona člověk oplývající magií.

Neměl mu to za zlé, ani jeho sestra, ale vzdaloval se jim. Nikita toužil mít toho víc pro děti, aby nezapomněli na to, že život může být i dobrý s ženskou něhou. Bohužel se tak nestalo a děti přišly o otce aspoň na měsíc, než se z toho zcela probudil a uvědomil si, že život má víc priorit než jen mateřskou lásku pro skoro dospělé děti, které vyletí z hnízda. Zejména pak jedno, které dokonce očekávalo dítko a nosilo si jej pod srdcem. 

​

Magic comes with a price...

Nikdo neříká, že je něco zadarmo a kdo si to myslí, je hlupák. Jalena se vydala společně s Torim jednoho roku do Maironu, byla to náročná cesta, a tak svého tříletého syna nechala doma společně s otcem. Nemohla ani tušit, že to bude naposledy co jej viděla a Tori nevěděl, že to budou poslední dny společně s jeho sestrou. Tehdy se totiž jejich svět otočil naruby. 

Když dobře pochodili na trzích, šli nazpět do hostince, kde byli ubytováni. Ale během cesty kolem mola je přepadli zloději. Nebylo to, kdo ví jak rychlé, ale Torimu to tak připadalo, když jeho sestra nasazovala za mladšího sourozence jako obvykle ruku do ohně a udeřila silou lahví do hlavy nepřítele. Ten se po ní však ohnal dýkou, kterou celou dobu svíral a chtěl nechtěl ji zasáhl do krku. Jalena tisknoucí ruce na krk prosila, aby její bratr utek pryč, ale on místo toho běžel rovnou k ní, plný strachu a brzy i bezmocnosti, když jí pomalu, ale jistě mizel život z očí. Tiskla mu ruku celou dobu silně, dokud nepovolila a ruka se nesvezla dolů. Tehdy se něco změnilo, jako by osud řekl: A teď začnu psát novou kapitolu. Jak se dotklo pero osudu papíru, tak se opravdu něco dělo. Teplota kolem nich na chvíli změnila v záchvatu jeho emocí, když je chtěl všechny zranit, svévolně proti nim vyrazil s dýkou v ruce, ale teplota jako by kolem nich měla svoje plány. Na mžik se ochladilo natolik, že by to jednoho i do kůže štípalo. 

Kluk místo vítězství dostal zezadu ránu do hlavy, když se otočil skončil s provazem kolem krku, kdy mu podrazili nohy a jeden jej držel tak, aby se sám svojí vahou a vahou druhého dusil, když jej k zemi táhli. Vzpíral se tomu, bodnul útočníka do ramene a chtěl bodat dál, ale bez přívodu vzduchu přestával vnímat, ztrácel zrak, jak se mu oči mlžily, jak se nemohl nadechnout lapal sípavě po každém kousku čerstvého mořského vzduchu. Než upadl do bezvědomí naposledy viděl svoji sestru, která nehybně ležela na molu a její prázdné oči hleděly k nebi. Nechtěl si to pamatoval, naopak vytěsnil vše z hlavy a chtěl vidět jen její úsměv.

 

I would rather be a rebel than a slave…

Kdo ví, co pro něj osud měl dále, probudil se podobně jako vlastně odpadl, když se chtěl vzpírat byla mu utažena smyčka kolem krku natolik, že se mu ostré chloupky jutového provazu zarývaly do kůže. Neměl dobře přehled o tom, co se děje, ale pamatoval si, co se stalo, křičel na ně, nadával jim, snažil se je donutit mu odpovědět, ale místo slov dostal většinou jen škubnutí se slovy o tom, ať mlčí, nebo mu vyříznou jazyk z pusy. Chtěli se jej zbavit, ale ne tak, aby by asi bylo zvykem, tito muži nebyli lovci mágů, ale chtěli za mladého kluka získat peníze, povídali staršímu muži vše, co slyšeli a ten se sem tam na Toriho podíval. Nakonec jim dal pár mincí za to, že mu jej předali. Věděl, že dostane víc za to, že se tohoto ubožáka zbaví, jak se sluší a patří, odveze jej na ostrov a nechá jej tam umřít. To znělo velmi lákavě a lidsky, ale Tori to nechápal, nebyl nic takového jako mág, byl jen člověk.  

Cestovat lodí nebylo jen tak, ostrov sice nebyl, kdo ví jak daleko, ale moře má svoji hlavu a když se do lodě zámožného obchodníka pustili piráti, odnesli si sebou víc než jen jeho majetek, ale i unaveného Toriho, kterému se na krku tvořily skoro až podlitiny z provazů, které mu neustále bránily k plnohodnotnému nádechu. Nebyl na lodi dny, nebo týdny, byly to spíš měsíce, kdy jej i v podlaží lodě prirátů drželi stejně jako na lodi předchozího muže. 

Zde v podpalubí poznal i Élie, která zde byla v okovech a sledovala zmateného Toriho. „Jo, nazdar.“ Uchechtla se jednou v noci, když se jejím směrem díval. „Prodá tě, ale bude chtít vědět co umíš, zda se mu třeba hodíš. Já už se s nimi plavím několik let.“ Odvětila mu a usmála se, její obličej na sobě nesl pár jizev, jedna byla v obočí a táhla se dolů. Oko minula. „Co umíš?“ Zeptala se a prohlédla si jej, když se postavila na kolena. Tori na ni jen mžoural. „Člověk.“ Byla jediná věc, kterou ze sebe vysoukal. 

Kapitán lodě si jej tehdy nechal, kdo ví proč, ale měl později dost důvodů toho litovat. Mladík uklízel nejprve jen palubu a každou jinou část lodi, pokud bylo třeba vázal plachty a staral se o vzhled velké tmavé lodi, kterou piráti vlastnili. Nikdo se jim nepostavil, a to jej začínalo štvát, proto se soustředit na to, co podle nich měl mít…na magickou moc. Jenže nic nešlo zrovna rychle, měl čas, co si budeme od svých osmnácti let se už na souši nepodíval a byl nucen s nimi zůstat na lodi. Élie se mu snažila pomáhat, byla přeci jen zkušenější v té své magii, ale vysvětlovala mu, jak by to mohlo fungovat v jeho, nebyl by první mág, kterého kdy poznala.

​

B!tch I'm on a rampage, mask on my damn face…

Využití schopností bylo položeno na stůl až jednoho dne, když piráti hráli jako obvykle karty v podpalubí. Tori s nimi už trávil už pět let, těch dokonalých, krutých a nechutných let ze kterých si donesl víc jizev na krku a rukou než kdokoliv jiný. Připadal si jako krysa, kterou si tu nechávali jen protože mohl uklízet a dělat to, co jiní nechtěli. Pokoušel se jim uniknout, ale nikdy to nedopadlo pro něj dobře, stáhli jej nazpět, zbili a zavřeli do podpalubí. 

Proto onen den nasadil šátek a vydal se za nimi s dýkou v ruce, povedlo se mu dva zneškodnit nepozorovaně, ale další se už sním pral. Tehdy chtě nebo nechtěl, když přišel o dýku mu položil ruce na tvář a spíš nevědomky využil schopnosti natolik, že jej popálil na tvářích chladem. Muž zaraženě a překvapeně jíkl, protože neočekával, že by tenhle skrček něco v sobě měl. To stačilo Élie k tomu, aby ho bodla do zad a Tori pak rozbitým džbánem podřízl jeho hrdlo od ucha k uchu. Drama na lodi teprve začalo, protože dva mladí spratci zabili kapitána teď se chtěli ujmout velení, muži tomu vzdorovali a chtěli loď nazpět. Večeř přešel v noc a noc do rány, než se ukázalo, že nakonec někteří měli víc rozumu a byli nuceni opustit loď do ledové vody. Tori zůstal na lodi s Élie sám. 

Už se na souši vrátit nechtěl, protože mu to přišlo zbytečné, otec si jej pamatovat nebude, třeba už si myslí, že je mrtvý a Adam? Ten si jeho tvář ani nejspíš nezapamatoval, byl malý. Proto si loď nechal, opravil ji podle představ a rozhodl se zůstat od souše daleko. Brázdit divoké moře a nechat se unášet vlnami, které pochopí a vyslyší jeho volání. 

I tak se na souši objevil, když jednoho dne doplňoval zásoby, přiběhl k němu mladý kluk. Více méně hledal možnost, kam se schovat před těmi, kterým něco ukradl. Později Tori zjistil, že jim kluk nezaplatil za inkoust, ani za pergamenty které sebou nesl. Za nic, za co se obvykle platí. Nabídl mu proto útočiště výměnou za jeho služby, ve kterých se ukázal být opravdu zručný.

​

And like the sea. I'm constantly changing from calm to hell...

Život na moři není med, ale ani sůl v ráně. Tori se na něj přizpůsobil a voda je jeho druhým domovem, dala mu i jeho přezdívku – thunderbird, neboli buřňák. Nejspíš i díky jeho kolegyni, která je sama považována za bouři a on je ten, kdo ji na svých křídlech přináší. Nechal si během tohoto života a posledních pár let udělat i tetování na záda v podobě havrana, jenž je z poloviny jen kostra. Protože i on z části páchá zlo a jednou spočine na moři, doufaje. Nerad by svůj život dožil na souši, která pro něj už není domovem. 

Pokud byste po něm něco chtěli, stačí si jej vyhledat a položil mu peníze na stůl. Nemusíte šetřit, zrovna není v tomhle ohledu pracující zadarmo. Připravte si velkou částku a rovnou přesně to, co po něm chcete, nenechá se nikam nalákat do suchozemských částí a raději řeší věci jen na vodě. Ale dokáže se za pořádně velký obnos snížit i k tomu, aby něco sehnal na zemi.