Za parného léta přivítala význačná sklářská rodina ve Xibramu svého prvního syna. Gorwin a Lyra mu dali jméno Tarron. Malý chlapec byl už od malička předurčen, že se ujme otcova místa, až přijde ten správný čas. Jenže jak se ukázalo až později, tak zrovna k tomu nebyl Tarron předurčen a už vůbec se mu to nezamlouvalo. Každopádně jeho dětství by se dalo popsat jako klidné. Tedy alespoň prvních pár let, kdy v podstatě ještě nevnímal to, že jeho otec ho chce nutit do věcí, které se mu nezamlouvají. Jeho rodina byla dostatečně bohatá, aby se mohlo malému vílímu chlapci dostat dobrého vzdělání snad ve všech možných oborech a vzhledem k tomu, že byla význačná i po společenské stránce, jelikož byl Tarron synovcem illivenaské kněžky. Navíc jeho rodiče také nevládli zrovna zanedbatelnou magií. Na malého chlapce byl tak vyvíjen tlak ve spoustě věcech. Ať už jako na dědice sklářského řemesla, tak i na jeho magii.

Dalo by se mluvit o zklamání ze strany otce, když se u chlapce neprojevila magie ohně, jak všichni očekávali, ale druhá a vzácnější magie z Illivenasu. Magie světla. Tarronovi to ale nepřišlo jako problém, naopak mu to dodalo trochu více svobody a trochu naděje, aby se vymanil z předurčené cesty, kterou pro něj jeho otec beztak plánoval. Ovšem jeho otec se nevzdával, a i tak bral svého syna k výhním, aby se naučil pracovat se sklem. Vzhledem k tomu, že Tarronovi nebyla vlastní odolnost vůči ohni, tak mu ve vysokých teplotách nebylo příjemně, točila se mu hlava, a navíc ani práce se sklem mu nešla. Jak se zdálo ani tohle po svém otci nepodědil.

Jeho matka se za něj sice stavěla s tím, že přece nemusí umět všechno a nemusí mít všechny talenty, které po něm chtěl jeho otec. Po každém velkém neúspěchu, kdy mu otec věnoval přednášku o tom, jaké je pro něj zklamání, se zavřel do svého pokoje a četl si příběhy a knihy. Legendy, pohádky, příběhy nebo i bestiáře. Sice neměl hlavu na historii, ale byl schopný zpaměti odříkat nebezpečné vlastnosti kde které bestie, kterou mohl v poušti potkat. A nejen v poušti, ale i u cyrských jezer nebo v Diamantových horách. Navíc ho to bavilo a také na základě těchto chvil se nakonec zrodil jeho plán. Na oko, aby udělal otci radost ho přemluvil, aby se učil bojovat. Že si snad vyslouží jeho respekt alespoň tím, ovšem nakonec nebyl ani prvotřídní bojovník. I tak se ale nakonec naučil bojovat obstojně. S dýkami dokonce lépe než to a uměl se jimi ohánět opravdu dobře. Nemusel se bát, že by ho jen tak někdo překvapil. Ani tak si ale otcův respekt nezískal.

Celé jeho úsilí šlo do kytek nedlouho po narození jeho mladšího bratra. Ne, že by snad z mladšího bratříčka nebyl nadšený, ale jak se během let začalo ukazovat, tak jeho bratr dokázal dostát otcovým přáním a nárokům. Na rozdíl od Tarrona jeho magie nebyla úplně zanedbatelná, a navíc to byla magie ohně. Už jen to by stačilo, aby Tarrona v přízni otce hravě překonal, ale jeho bratr navíc vykazoval i kreativní nadání a už jako malý zvládal se sklem doslova zázraky. Právě to, že měl vždy zastání otce, dodávalo Elionovi odvahu, aby se povyšoval na svého staršího bratra. Tarron nikdy nebyl z těch, kdo by potřebovali respekt, ale povyšování mladšího bratra nenesl dobře. V podstatě právě hádka s ním, která nakonec vyústila v rozmluvu s jeho otcem, kdy Tarron opět dostal kázání, že je jen zklamáním a možná by bylo lepší, aby zmizel, donutila Tarrona vyřknout slova, kterých sice občas lituje, ale zpět je vzít nehodlá. Tehdy pronesl, že odchází a stane se lovcem monster a že se třeba jeho otci splní přání a nějaká bestie ho sežere a zbaví ho té ostudy, kterou na svou rodiny dle jeho názoru vrhá. Otec ho tehdy nezastavil, jen mu řekl, ať nepoužívá jejich jméno, že je zostudil svou neschopností už dost. Těžko říct, jestli toho jeho otec někdy litoval nebo svá slova chtěl vzít zpátky, jelikož je vyslovil jen v návalu emocí a pod vlivem situace. Každopádně k tomu nedostal příležitost, jelikož Tarron ještě téhož dne sbalil nějaké své věci a odešel.

Nějakou dobu jen bloudil od města k města a snažil se najít nějakého lovce, který by ho vzal do učení. Nakonec narazil na Gorena. Nebyl sice vznešenou vílou, ale Dragonisem, což mu ale dovolovalo bojovat zase v jiném stylu, a navíc ocenil Tarronovi znalosti. Ne, že by jich sám neměl za tu dobu dostatek, ale kupodivu měl mladík spoustu neobvyklých nápadů a postřehů. Tarronovi nakonec lehce sarkastický a zachmuřený Dragonis přirostl k srdci a začal ho považovat za určitou otcovskou figuru. V podstatě od něj se učil další věci, ať už některé drobnosti o magických zvířatech, které neznal, nebo i zjišťoval jaké části se dají nejlépe prodat a kde za ně dostane nejlepší cenu. Kromě toho ale také zlepšoval své bojové schopnosti, aby se mohl s příšerami utkat. Stal se tak jeho náhradním otcem, ale i učitelem. V podstatě ho Tarron považuje za svou rodinu více než tu skutečnou, se kterou není vůbec v kontaktu.

Nakonec se ale jejich cesty rozdělili. Goren už před Tarronovi všechny své znalosti, a navíc se chtěl v klidu usadit, nehledě na to, že už si mohl být jistý, že mladého muže už jen tak něco u příšer nepřekvapí. Usadil se tak v Ismmelle ve Smaragdovém lese, kam ho Tarron čas od času zajde navštívit. Většinu času ale cestuje po Otherkionu, aby si vydělával na živobytí. Ať už bere úkoly, které jsou někde zadané, aby se zbavila vesnice či město nějaké příšery, nebo najde uloví nějakou příšeru jen čistě kvůli tomu, aby prodal její části na černém trhu nebo nějakým obchodníkům, kteří pro to mají využití. Sem tam dokonce bere i zakázky na zabíjení od samotných obchodníků nebo se spojí s hledači artefaktů, kteří potřebují pomoc, jelikož by mohla být na daném místě nějaká příšera. Sem tam nevyvázne bez zranění, ale zatím ho kupodivu nic nesežralo.