Leonard se narodil do království Mairorn, konkrétně do města Zandila, jako první syn Lockeho a Elidy Terrycusových. Dvou naprosto obyčejným lidem, vedoucím obyčejný a poklidný život. Dlouho si neužil život jedináčka. Brzy po něm se narodila jeho první sestřička Ellena. Vůbec mu nevadilo, že se jejich malá rodina rozrostla. Miloval svou sestru a udělal by pro ni cokoliv. 

Společně se sourozenci byl veden k tomu, že magie je nepřirozená věc a neměla by být tolerována. Jejich otec toho byl velkým zastáncem. Leonardovi se dokonce párkrát poštěstilo vidět, jak táhnou nějakého odporného mága, který se pokoušel uniknout spravedlnosti ven na ulici a následně pryč. Bylo to takové připomenutí, že spravedlnost stále existuje a ti co se jí snaží utéct, mají smůlu. Vždy budou dopadeni.  

Nedávno oslavil své 26 narozeniny a společně s otcem plánovali, jak brzy převezme rodinný obchůdek, aby mohl jeho otec více odpočívat. Pomáhal otci v krámě jako každý den. Tento den sice začal jako každý jiný, ale rozhodně tak neměl skončit. Přerovnával v zadní části dřevěné bedny, byly příliš těžké na to, aby je jeho otec zvedal a ještě více si tak namohl záda a proto to dělal pouze Leo. Stačila jedna malá chybka, jedno malé zaškobrtnutí při kterém ztratil balanc a naboural zády do jedné z vysokých polic. Všechen obsah se začal sypat na jeho hlavu. Instinktivně zkřížil ruce nad hlavou, aby si ji ochránil před padajícími bednami, ale nic takového se nestalo. Otevřel oči, které ani nevěděl, že zavřel a jeho pohled se střetnul s tím otcovým, který musel slyšet rámus a šel se podívat co se to dělo. Locke byl bílý jako stěna. Jako by se díval na svou mrtvou matku, která právě vstala z mrtvých. Copak nebyl rád, že je Leo v pořádku? Ty bedny mu přeci mohly rozbít hlavu, nebo hůř. Tak proč se na něj koukal jako by umřel? Svěsil ruce podél těla a v tom stejném momentě vedle něj padla hromádka beden. Nebylo to tak, že by spadly prudce, ale hezky pomalu dosedly na zem. Jako by je něco lehce položilo. Jak je něco takového možné? Mohla za to snad nějaká magie… Ne to ne, jeho otec si dával moc dobře pozor, aby se v jeho obchůdku nic magického nenacházelo. Ale když to nebyly magické, bedny tak to musel být někdo, kdo magii ovládá, jenže v obchodě byl jen otec a Leo. Nemuseli moc dlouho přemýšlet nad tím, kdo onou osobou je. Stávalo se to, sice hodně málo, ale stávalo. Někdy se v okolí mladých lidí začaly dít zvláštní věci, nepřirozené věci. Mladík začal panikařit, na venek to nedával najevo, ale rozhodně panikařil a to pořádně. 

Jeho otec na něj nepromluvil po zbytek dne. Leonard doufal, že tenhle menší detail nechá naprosto bez povšimnutí a budou dále žít jako rodina. Bylo to, ale jen bláhové přání. Lidé jako on nebyli přirození a museli pryč. Neměli právo žít mezi normálními lidmi. No, ale on byl jeho syn? Možná, že pro něj udělá výjimku. 

V noci jej ze spánku probudilo bouchání dveří. Nejspíš je zapomněl večer, než šel spát, pořádně zavřít a vítr je otevřel. S nechutí vylezl z postele. Nechtěl, aby rámus probudil i další obyvatele domu a rozešel se ke dveřím. Když procházel kolem ložnice nejmladší sestry (nebylo jí víc jak půl roku) nakoukl dovnitř, aby se ujistil, že stále poklidně spí. Jenže když vešel dovnitř, spatřil pouze prázdnou postýlku. Dřív než mu došlo, co se děje dveře do dětského pokojíku se prudce otevřely a v nich stály tři zahalené postavy. Krve byste se v něm v tu chvíli nedořezali. A to, že ti tři před ním se o to určitě rádi pokusí. Nemuseli mu ani říkat co jsou zač, nebo co po něm chtějí. Viděl těchto loveckých zátahů na mágy dostatek na to, aby mu došlo, že on je ten koho chtějí. Ohlédl se za sebe ve snaze najít cestu ven, ale jediné okno v místnosti, bylo stejně jako všechna ostatní okna ve městě zatarasené mřížemi. Tamtudy jeho cesta ven tedy nevedla. Nestihl se ani zcela otočit směrem ke dveřím a dva ze tří lovců už jej popadli za paže a hrubě začali tahat ven z domu. Vzpíral se jim, ale tím si jen vysloužil kopanec do zad od posledního lovce, který stál za ním. Leonard byl strachy bez sebe, když jej táhli skrz jeho rodný dům ven na ulici. To co, ale venku spatřil, jej ranilo snad ještě víc, než jakékoliv mučení si pro něj lovci vymyslí. Stála tam jeho rodina. Postavená hezky v řadě jeden vedle druhého. Otec, matka a pět sourozenců. Všichni na něj koukali s opovržením a nechutí ve tváři. Přesně jako když se společně vždy dívali, jak táhnou nějakého odporného cizího mága ven z města. Ale on nebyl cizí, byl jejich. Vyrůstal s nimi v jednom domě, jedl s nimi u jednoho stolu, těm nejmladším četl pohádky před spaním, byl hodně věcí, ale rozhodně nebyl cizí. Vyhledal oči své matky. Ta však ihned sklopila zrak k zemi. Jistě, styděla se. Styděla se, že její syn je… mág. To, že stáli takhle venku, znamenalo jen jedinou věc. Oni jej udali lovcům. Vlastního syna si klidně udali lovcům. Nemohl tomu uvěřit. Zradili ho ti, kteří měli stát vždy po jeho boku. Třetí lovec, který stál doteď vzadu, přešel do popředí a stoupl si těsně před Lea. Lehce se sehnul, aby se mu mohl podívat pořádně do očí a vyřknout svůj rozsudek, Leův rozsudek. 

Leonard omdlel dřív, než si ho stihl vyslechnout.

Probudil se, až když jej táhli do jedné z cel, ale tam brzo opět usnul. Něco mu dali, něco pěkně odporného po čem byl úplně mimo, tak mimo, že nevěděl kde je nahoře a kde dole. Znovu nabral vědomí až během cesty ve voze, házelo to tak moc, že by to probralo i mrtvého. Lehce se mu ulevilo, že nebyl ve voze sám, bylo tam s ním ještě dalších pár mágů, očividně. Všichni byli v různém stavu pomlácení. Někteří dokonce stále s krvácejícími ránami. Takže je vezou na Heu, nemůžou ho zabít rovnou? Vůz se prudce zastavil a zadní dveře se otevřely. Byl moc utahaný a jeho tělo odmítalo jakkoliv spolupracovat. To lovcům moc nevadilo. Chytli jej za nohu a vytáhli ven. Jeden z lovců si ho přehodil přes rameno jako by nevážil vůbec nic a donesl na palubu lodi. Pořádně se ani nerozkoukal a loď už byla odstrčená od přístavu a razila si svou cestu napříč vlnami. Stále ležel na tom stejném místě, kam jej lovec původně hodil, od smrti v těch děsivých vlnách ho dělilo jen malinkaté dřevěné zábradlí. Posádka, která je měla převážet, si moc nelámala hlavu s jejich bezpečím, zaplaceno už nejspíš dostala, takže no a co, že se někdo na Heu nedostane. Stejně tam jedou na smrt. Nedostatek zájmu o bezpečí nákladu nebyl ten jediný problém, který posádka, ale měla. Možná přecenila své síly, možná byla voda příliš rozbouřená, nebo to možná přehnali s alkoholem. To se Leo už asi nikdy nedoví. Ať to bylo, co to bylo, způsobilo to potopení lodě. V jednu chvíli byl v relativním suchu na palubě a chvíli na to se topil ve vodě. Jistě, že plavat uměl, ale ve vlnách, které se kolem něj mlely, mu to bylo naprosto k ničemu. Cítil, jak v něm narůstá panika, stejně jako tehdy, když se poprvé objevily jeho magické schopnosti. Jeho magické já se ho nejspíš snažilo nakopnout, aby se dal dohromady a pokusil se přežít. Povedlo se mu na dosah jeho ruky přitáhnout kus dřeva, kterého se chytnul a už nepustil. 

Den na to jej vlny odnesly ke břehu. K přístavu, aby byl přesnější. Jeden ze zdejších rybářů mu pomohl vylézt z vody a představil se jako Ben, rybář Ben z přístavu Barsten. Dostal se tedy do Fiplinu… znamenalo to, že nezemře děsivou a bolestnou smrtí na Hee. Ale stále byl až moc blízko svému rodnému království. Jestli chce žít, musí jít dál. A to se mu povedlo jen díky dobrosrdečnosti rybáře, který se na nic neptal a nabídl Leonardovi pomocnou ruku. Dostal od něj pár peněz, suché oblečení (mezi, kterým byl i kabát, který nosí dodnes), jídlo a pití. Nechal u sebe Lea i přespat, aby nemusel spát někde venku, jako nějaké zvíře.

Tu noc, když spal sám v malé chatrčce, bez rodiny, přátel a všeho co doposud znal, mu to konečně došlo. Nic už nebude takové, jaké to bylo dřív. On, už nebude takový, jako byl dřív.  

Probudil se dřív než rybář a vydal se na cestu. Nevěděl, kam půjde, ale věděl, že musel jít. Musela se na něj usmát štěstěna, neboť po týdnu bloudění narazil na skupinku obchodníků mířících do Bakirahu. Párkrát o tomto místě slyšel, a pokud chce mít šanci na ‚normální‘ život Bakirah by ideální místo kde se o to pokusit. Obchodníci jej sebou nejdříve nechtěli vzít. Představoval jen další hladový krk, o který se budou muset starat. Leo se však nenechal odbít. Slíbil, že pokud ho vezmou do Bakirahu sebou bude tam pro ně klidně zadarmo pracovat, jak dlouho jen budou chtít. S tím nakonec souhlasili a vzali jej sebou. 

A skutečně tak učinili. Dostali jej do Bakirahu a on pro ně bez jakéhokoliv odmlouvání začal pracovat. Dřel dnem i nocí. Jeho prací bylo uskladňování nového zboží a jeho přemisťování na trh. Takto strávil rok svého života a byl smířen s tím, že takhle to už bude do konce jeho dnů. Neměl tedy ani pomyšlení na to pokoušet se vylepšovat ovládání své magie (kterou vůbec nechtěl). Někdy se ale stalo, že si nevědomky pomohl magií, když nesl obzvláště těžkou bednu, nebo když nedosáhl na horní polici. Byly to pouze malé posuny, kterým nevěnoval příliš pozornosti, ale někdo si toho přeci jen všiml. Jeden z jeho zaměstnavatelů znal někoho, kdo znal někoho, který zase znal někoho, kdo dělal podobné věci jako Leo. A ten někdo se jednoho deštivého dne přišel na mladého mága podívat a navrhl mu, že ho naučí ovládat svou magii. Samozřejmě, že to odmítl, nebyl blázen, aby se tu podivnou věc, která dělá ty podivné a nepřirozené věci pokusil ovládat. 

Onen mág se vracel každý den s nabídkou učit Leonarda ovládat svou magii a každý den mu Leo odpověděl to samé… ne, nemám zájem. Když přišel mág už desátý den v řadě, zeptal se ho Leonard naštvaně, proč to furt dělá, proč za ním neustále chodí, když očividně nemá zájem. Mág se jen usmál a vysvětlil mu, že magie, kterou ovládá je čistá, neposkvrněná jinou magií a takový dar by se neměl jen tak zahodit. A že jeho povinností jakož to Prázdného mága je předat své zkušenosti a znalosti dalšímu Prázdnému mágovi. Nebyla to ta nejlepší přesvědčovací řeč, kterou kdy Leo slyšel, ale i přes to se rozhodl s mágem odejít.

Společně s ním strávil tři roky, během kterých se více méně naučil používat svou magii. Nebyl v tom úplně nejhorší, ale také nepatřil ani mezi ty nejbystřejší žáky. Stále měl v sobě zafixováno, že magie je špatná a nepřirozená a neměla by se tedy používat. Možná to zapříčinilo, že mu učení nešlo tak snadno. Nejvíce ho překvapil vedlejší přivýdělek jeho učitele, který si založil pěknou malou živnost na pašování předmětů místních obchodníků. Prázdná magie, pokud byla správně použita, na to byla naprosto ideální. A tak se Leo společně s obecnými věcmi o prázdné magii učil i jak nejlépe levitovat předmět kolem hlídek, aby si ho nikdo nevšiml, nebo jak otevřít truhlu bez toho aniž by se jí musel dotknout. Takovéhle ovládání magie mu šlo, ale jakmile jste po něm chtěli, aby někomu přečetl myšlenky, byl naprosto nepoužitelný.

Jeho učitel ze dne na den umřel na záhadnou nemoc. Leo si sbalil svých pár věcí s úmyslem odejít. Před tím než tak stihl učinit, jej zastavil jeden z jeho předešlých zaměstnavatelů s návrhem zaujmout místo po svém učiteli. Leonard neměl co ztratit a tak souhlasil, ale s podmínkou, že to bude dělat po svém. Nezůstává jen v Bakirahu jako to dělal jeho předchůdce, ale cestuje a pašuje, kam to jen jde.