Helio se narodila do rodiny, ve které byl jen samý šperkař. Po žádném vojákovi nebylo stopy. To se ale změnilo poměrně rychle, když se její otec spřátelil s mužem jménem Belshade Guinant. Tito dva chlapíci se rozhodli, že jejich děti se vezmou, jakmile to bude možné. Helio s tímto žila už od malička a nic jiného prakticky neznala. Její otec po ní chtěl, aby se naučila základům toho, jak být správný Dragonis a posléze se podřadila tomu, co jí její budoucí choť řekne. S tím ale už nesouhlasila matka dívky, která se rozhodla malou Helio učit jejich řemeslu. Malá dračí víla proto od malička žila s poklady v ruce a v hlavě měla jen jejího budoucího manžela. Rozhodla se, že ho musí potkat co nejdříve, aby mu řekla, ať raději zdrhne. Přece si nebude brát zrovna jí! Navíc ona chtěla dělat šperky a ne být žena v domácnosti. Její matka na ní kolikrát koukala a říkala svému manželovi, že i to malé dítě mělo daleko více rozumu než on. Dragonis a zůstat doma; to nešlo prostě dohromady. Jak léta plynula, mladá Helio začala podstupovat potřebný trénink, kde doufala, že narazí na svého budoucího manžela. Nestalo se tak a jak měsíce plynuli, začala si říkat, že se raději bude věnovat svému vlastnímu životu. Třeba ho potká za tu dobu. I když žena byla poměrně drobounká oproti ostatním jedincům, mezi ženami opravdu zářila. Do té doby o sobě hodně pochybovala. Během těchto tréninků? Začala se cítit jako správná dračí víla. Možná kvůli tomuto po ní pokukoval další jedinec jejího druhu. Jeho jméno nikdy nepochytila, ale několikrát jí bylo řečeno, že se snažil jí nějakým způsobem zaujmout. Ona ale v tu dobu měla v hlavě plno jiných myšlenek. A navíc, za chvíli stejně musela potkat svého budoucího ženicha, kterého nakonec opravdu potkala a dříve, než si myslela. Jejich vztah nezačal nějak růžově a ona to docela i čekala. Dalo by se i říci, že jí trochu zklamalo, že o ní do té doby nevěděl. Helio se musela starat o to, aby se do nikoho nezakoukala a on si mohl do té doby najít někoho. A to nebyla žádná výtka vůči jejímu manželovi. Zdálo se jí to spíše nespravedlivé. Možná by se toho chudáka i všimla, který se tak snažil. Nakonec to dopadlo přesně tak, jak jejich otcové plánovali. Než se stačila rozkoukat, byla vdaná a měla se starat o rodinný business. Krátce po svatbě se rozhodli její rodiče odejít. Nejspíš si mysleli, že jejich dcera je teď v bezpečí, takže mohou vzít svůj drahý poklad a odejít. Helio toto zlomilo. Byla sama a tentokrát nechtěně. Proč jí nemohla pomoci matka ve chvíli, kdy potřebovala? Proč její otec na ní hodil všechno, co neměl originálně v plánu? Chtěla je proklínat, ale protože její dračí hrdost jí to nedovolila, rozhodla se pokračovat v tom, kde její otec s matkou skončili. 

Zatímco její manžel řešil věci v armádě, ona ho viděla jen občas. Měl svých starostí dost a ona mu neplánovala nijak kazit plány. Na rozdíl od ní, on miloval boj. Byl pravý jedinec jejich druhu. Ona se ale věnovala tomu, co bylo pro jejich druh také důležité. Milovala své řemeslo, na které zůstala zcela sama. Snažila se najít nějakého strýčka anebo tetu z nějakého druhého kolene, kteří by jí mohli pomoci, ale ukázalo se, že na vše byla sama. Helio se proto obalila ve svých šupinách a nehodlala nikoho dovnitř pustit. Nikdo o ní neměl zájem, tak ona neměla zájem o ně. Její klientela byla jediná, co jí dělala radost. Byli nadšeni z toho, co pro ně tvořila. A ona začala mít radost z toho, že nakonec u této své vášně vydržela. Byla pro ni čest, že mohla tvořit šperky pro někoho, kdo si toho bude vážit. Měla i radost, když za ní někdo přišel s prosbou, aby vyrobila zásnubní prsten. Na tyto věci si dává veliký pozor. Musí být vše perfektní, všichni si zasloužili jen to nejkvalitnější a nejlepší. Tato radost byla ale stále jen rivalem samoty, která jí stále nemohla opustit. Proto se rozhodla napsat svému manželi dopis, kde napsala vše, co v tu chvíli cítila. Takovýchto dopisů bylo hned několik za tu dobu, co jsou spolu. Šperkařka se přichytala, že je píše i teď. Žádný ale nikdy neodeslala. 

Jednou jí do života přišel další muž. Jmenoval se Edgar a ten, na rozdíl od toho předešlého, se snažil upoutat její pozornost o mnoho efektivněji. Helio bylo jasné, že se mu líbila její tvorba stejně jako ona. Nebyla slepá vůči jeho pokusům. Ona ovšem neměla zájem, i když jí ukazoval více pozornosti, než její manžel, se kterým začala mít lepší vztah každým dalším setkáním. Kolikrát si ale začínala říkat, že jí Autiorn nemá rád v takovém světle, jako ona měla ráda jeho. Jakoby toto Edgar věděl a začal se vyptávat na to, proč není její manžel nablízku. Začal jí dávat do hlavy situace, že by jí mohl být nevěrný. Helio nebyla slepá a ani hluchá. Věděla, jakými lidmi se její manžel obklopuje. Jednou to ten muž přehnal natolik, že po jeho odchodu se silná Helio rozbrečela. Tolik úzkosti a strachu v sobě ještě nikdy neměla. V ten večer vzala dopisy, které svému milému napsala, a připomněla si, jak moc ho má ráda a jak jsou tyto pocity čím dál silnější. Netušila, zda jí to v budoucnosti zlomí srdce. Bylo jí to ale jedno. Edgar druhý den přišel znovu. Nejspíš čekal, že šperkařka se rozhodne svého manžela opustit. Naopak se setkal s jejím chladným tónem. „On mě milovat nemusí. To mi ale nedává právo na to, abych ho opustila.“ I když mu dala jistě najevo, že zájem rozhodně nemá, nezastavila ho to v tom jí navštěvovat a kupovat její šperky. Edgar jí doteď navštěvuje, ona ho ale opakovaně odmítá. 

Od té chvíle se Helio začala přidat o něco šťastnější. Každý den čekala, kdy se její manžel vrátí a vždy ho uvítala, jak nejlépe dovedla. Stále mu nemohla říci, jak se cítí. Stále v ní byla ta nejistota vůči němu a jeho pocitům. Nechtěla nic uspěchat, nechtěla zhoršit to, co v tu chvíli mají. Ale přesto v ní byla ta touha tento vztah dát o něco dál. Jakoby její strach z dálky vycítil, její manžel jí začal navštěvovat čím dál častěji a ona se mohla jen tiše radovat. Taky jí do života přišla Moira, která jí přišla do života jako blesk z čistého nebe. Naháněli jí totiž nějací muži a viděla, že je Helio stále ve svém obchodě, i když bylo pozdě večer. Vrazila do obchodu a muži byli jen pár metrů od ní. Holčina prosila svou budoucí paní o to, aby jí pomohla. Všimla se jejích potrhaných šatů a uplakaného obličeje. Rozhodla se proto zasáhnout. Když do obchodu vrazili ti ničemové, před dívčinou stála Helio ve své pravé podobě, koukajíc na ně s nenávistí v očích. Věděla, že to byli jen obyčejní smrtelníci. Nehodlala se nechat porazit něčím takovým. Než stačili cokoliv udělat, měli v patách naštvanou vílu, která je nakonec zkopala do bezvědomí.