Kerat. Temné a hornaté království, které do narození Camiela bylo bez dědice. Není tedy těžké odhadnout, že se narodil vladařskému páru. Dagenovi a Rohese. Získal tak jméno náležející vladařské linii a k tomu ještě jistotu toho, že jednou se vlády ujme po svém otci. Oba jeho rodiče tak splnili svou povinnost přivést na svět potomka a mohl se tak každý věnovat tomu, co považoval za důležité. To tedy dost jasně vykresluje, že o nějaké mateřské a otcovské lásce k malému Camielovi nemůže být řeč. Jak by také ano, když tohle manželství byl čistě politický krok a ani jeden z jeho rodičů v tom druhém nenašel žádné milostné zalíbení. 

Každý z rodičů se k jeho výchově postavil po svém, a tedy o nějakém klidném a šťastném dětství tedy nemůže být řeč. Jeho otec měl jako prioritu vládu nad Keratem a hlavně to, aby udržel na uzdě jak zdejší víly, tak i vztahy s ostatními královstvími. Na druhé straně jeho matka lpěla spíše na armádě a vojenském výcviku, jelikož sama měla na povel keratské jednotky. V útlém dětství se tak ani jeden o syna moc nezajímal, a tak měly Camovu výchovu na starost určité vznešené víly, které se střídaly. Učil se základy snad všeho. Etiketa, přírodní vědy, matematika, astronomie, geografie. A postupně se k tomu nabalovala vojenská strategie, diplomacie a základy boje. Ovšem k žádnému ze svých učitelů či vychovatelek si nevytvořil nějaké pouto, jelikož se k němu chovali chladně a obezřetně, jelikož nikdo netušil, co od malého dědice čekat. Pohyboval se tak mezi intrikami, pletichami a pomluvami či drby, které jsou součástí keratského dvora, kam sahá jeho paměť, ale i daleko do historie. Nezbylo mu tedy nic jiného, než se svému prostředí přizpůsobit a naučit se pohybovat právě v takových podmínkách. Naučil se chovat elegantně, ale na druhou stranu si dávat pozor na to, co on říká, nebo i to, co mu říkají ostatní. Nedávat na sobě znát své emoce byl taktéž základ, který se naučil už hodně mladý. Musel umět ukázat vílám kolem sebe, že on je ten, kdo má na vrch a kdo má na dvoře větší moc než oni. Někdo by si mohl říct, že každého takové chování a vystupování jednou omrzí, ovšem pro něj to bylo prostředí, ve kterém vyrůstal. Stalo se to jeho přirozeností, díky tomu dokázal i vycházet se svými rodiči, kteří se k němu, i k sobě navzájem chovali odtažitě a neutrálně. Když už se tedy oba sešli v jedné místnosti. 

Po dovršení jeho dvacátých narozenin, kdy jeho moc začínala nabírat na obrátkách, a i jeho znalosti byli dostatečné, aby se mohl dál vzdělávat sám bez pomoci učitelů, ho jeho matka poslala do tréninku k jejich elitním jednotkám. Jeho matka ho ovšem neposlala na výcvik jen z dobroty srdce, ačkoliv ho měla svým chladným a odtažitým způsobem ráda, ale hlavně kvůli tomu, aby se její syn zocelil a uměl se o sebe postarat. Nehledě k tomu, aby se naučil být nemilosrdný a rozhodný. Tak se Camiel ocitl mezi vojáky z řad vyšších i nižších víl, které ho učili a testovali. Vojáci z řad vznešených víl se spíše soustředili na rozvoj jeho magických schopností, které se v boji také mohli velmi hodit. Nižší víly, zejména Sankoriové, se zase soustředili na fyzické aspekty boje. Boj se zbraní i beze zbraně. Bez využití jeho magie. Lukostřelba. Jízda na koni a boj z jeho sedla. Ačkoliv byl dědicem Keratu, tak to neznamenalo, že by mu nějak ulevovali, ale na rozkaz jeho matky byli snad ještě náročnější a drzejší, než by bylo vhodné. Ovšem přineslo to svoje výsledky. Camiel se naučil ignorovat psychickou nebo fyzickou slabost únavu. O bolesti ze zranění nemluvě. Naučil se tak bojovat nehledě na to, že si předešlý den zvrhl kotník, že mu některý ze soupeřů zhmoždil či zlámal žebra. Neexistovalo, aby si šel za někým stěžovat, to si uvědomil hned první den, kdy do tábora přišel a bylo mu oznámeno, že pro slabé v Keratu není místo. Jedna věta, která mu dala jasně najevo, že nad slabým dědicem nebude držet nikdo ochranou ruku. 

Jeho výcvik nebyl krátký, ale dlouhý a náročný. Ze začátku se vracel po těžkém dni do svého stanu posypaný modřinami, které sice mizely rychleji než jiná zranění, ale jejich způsobení nebolelo o nic méně. Stejně tak nebylo výjimkou, že z něj tekla krev, či měl zlomený nos, roztrhlé obočí. I tak ale věděl, že druhý den časně z rána ho čeká další neúnavný trénink, na který se musel dostavit. Ne vždy byl jeho soupeř stejně silný nebo stejně nový v táboře jako on, rádi mu i silnější soupeři ukazovali, co všechno ještě nezná a co nepředvídá. Užívali si tu možnost, že mohli dát do těla budoucímu vladaři. Ovšem postupem času se přestával vracet z tréninku zmlácený a zkrvavený on, ale stávalo se to jeho protivníkům. Přestože by nikoho z nich nenazval svým přítelem, dokázal je respektovat, což si vysloužili právě tím, že si nebrali servítky a nechovali se k němu jako v rukavičkách. Ač to ocenil až o mnoho let později. Byl sice tím, kdo jim jednou měl vládnout, ale všichni vojáci věděli, že na to musí zesílit, což bez pořádného kopance udělá jen těžko.

Jeho síla, jak fyzická, tak i magická se rozvíjela a rostla. Během tréninků a cvičných soubojů se nakonec ani jeden z bojovníků nedržel zpátky a stávalo se, že pak Camielův soupeř neopustil plac živý, ale na nosítkách. Ovšem taková likvidace dobrých vojáků se nelíbila jeho matce, jelikož tím jak ona, tak Kerat přicházel o dobré vojáky, které mohl poslat do průsmyku. Tak tedy Camielův výcvik skončil a on byl povolán zpět domů, do Sorditu.

Byl pryč necelé století, kdy se domů dostal jen zřídka kdy, vlastně jen pokud šlo o nějaké záležitosti a události, na kterých se musel účastnit, jinak byl v táboře a věnoval se tréninku. Zdokonalil se sice v boji a magii, ale teď přišel čas, aby znovu vytáhl a vylepšil své staré triky, které si osvojil jako malý. V Táboře nebylo něco jako přetvářka a manipulace. Nebylo tam pro ně místo, jelikož vojáci si navzájem museli věřit, a to by s podobným prostředím nešlo. Dvůr vladaře Keratu byla ale úplně jiný případ, kde byla důvěra v někoho jiného i smrtící. S pevnými základy z dětství nebylo tak těžké se životu na dvoře přizpůsobit. Jeho otec držel dvůr pod kontrolou pevnou rukou, aby se mu nikdo nepokusil vyrvat vládu násilím nebo začít snad intrikařit proti němu. Jeho syn mu v téhle snaze přišel vhod. Byl silný, okouzlující a začínal se prokazovat i jako zdatný manipulátor. Dokázal s vyvinutím určité snahy odhalit intriky dříve, než se mohli zrealizovat, což jeho otec dokázal ocenit. Ovšem stejně jako dokázal některé věci ocenit, tak dokázal i potrestat selhání. A tresty měly zásadně větší intenzitu než pochvaly. Ze začátku šlo o pouhá pokárání, ovšem postupně se to začalo stupňovat a jeho otci přestávali stačit pouhá slova a sáhl i po fyzickém násilí. Ne, ničem hrozném, ale Camovi občas na tváři přistála facka.

Ovšem styl života, kdy jeho jedinou náplní dne bylo proplétat se mezi vznešenými vílami, účastnit se večírků, lichotit ženám, nahlížet okolním vílám do hlavy, když si zrovna nedávali pozor, nebyl pro mladého dědice to pravé. Všechno se jednou omrzí, a i zábava v tomto stylu mu jednoho dne nestačila. Tak tedy navrhl svému otci, aby ho vyslal do Evasiru, kde by se mohl připojit k armádě, a pak přejít i do Fiplinu. Byla to, jak možnost utéct před otcovou potřebou dokonalosti, tak i možnost, jak mu dokázat, že dokáže zvládnout určitou zodpovědnost. V tom ho jistým způsobem podpořila i jeho matka, jelikož mu svěřila dvě jednotky jejích elitních vojáků, aby posílili fiplinskou armádu. Tak se tedy jeho cesta vydala na druhou stranu poloostrova. Než se i s keratskými jednotkami přidali ke zbytku armády ve Fiplinu, strávil i krátkou dobu v Evasiru, kde se připojil i k tréninku. Tam také zjistil, že má v krvi poděděnou magii vzduchu, ačkoliv se nedala považovat za moc silnou. Ovšem po několika měsících se opět vydal na cestu a tentokrát se usídlil právě ve vojenském táboru ve Fiplinu.

Nebylo nic zvláštního, že menší skupinky vojáků vyráželi na území Železozubých na výzvědy a taky to byla ukázka síly, že na rozdíl od čarodějnic, lidé a víly dokážou magickou bariéru překonat. Cam se podobných výprav rád účastnil, ať už se svými vlastními jednotkami, se kterými se nemusel neustále hlídat, tak i s jinými vojáky, kterým mohl občas nakouknout do hlavy a zjistit nové informace. Nehledě na to, že si také mohl otestovat svoje bojové schopnosti na čarodějnicích, když zrovna na nějaké narazili. Právě během jedné takové výpravy se stalo, že narazili na podobnou skupinu jako byla ta jejich jen složenou z čarodějnic. Ovšem s tím, že mezi nimi byl i čaroděj, což nebylo běžné. Jak se ukázalo, tak o keratském dědici se doneslo i čarodějkám. Těžko říct, jestli od vojáků, které zajali, nebo s ním samy měli tu čest. Co bylo ale překvapivější byl fakt, že místo toho, aby se do sebe obě skupinky ihned vrhly, navrhl čaroděj souboj jeden na jednoho. Nečekané, ale očividně i jeho ego bylo podobné jako Camovo a to dost velké na to, aby věřil tomu, že dokáže porazit dědice jednoho z vílích království. Cam samozřejmě na souboj přistoupil, protože lepší možnost porovnat si síly s někým, jako byl on by našel už jen těžko. Camiel zvítězil, ovšem jen souhrou okolností. Přílišná sebedůvěra protivníka a štěstí, které kupodivu stálo na jeho straně. Tak se stalo, že dědic Keratu a následník Černozobých a budoucí vládce Dyribthanu spolu bojovali na život a na smrt, a právě Camiel z tohoto souboje vyšel jako vítěz. Ovšem čaroděje nezabil. Ne, že by to snad byla ukázka soucitu, ale Cam věděl, že by mu to v budoucnu mohlo být prospěšné. Zvlášť když čaroděje donutil uzavřít krvavý slib. Spojenectví, které stálo právě na tom, že ušetří jeho život. Výměnou za něj si pak může říct o jakoukoli službu. Než si o ní řekne, tak je ze strany čarodějnic nedotknutelný. Tajný slib, který si on sám nechal pro sebe, zatímco zbytek vojáků, kteří byli s ním, si tohle tajemství vzali do hrobu. Nezabil je sám, ale nechal je na pospas čarodějkám. A výčitky? Naštěstí to nebyla jeho jednotka, takže si těžko zapamatoval jen jejich jména. Navíc udržet krvavý slib tajemstvím, bylo důležitější než jejich životy.

V armádě strávil ještě dalších pár desetiletí, během kterých se o něm začalo šířit spoustu historek. Krutý, nelítostný, bez slitování, nemilosrdný, zákeřný, úskočný, monstrum. Získal spoustu označení, kterým se ale rozhodně nebránil. Sem tam je i sám přiživil, ale jinak je nechal žít si vlastním životem. Přece jen strach a respekt byly dle jeho názoru rozhodně silnější motivátory než vlídnost a soucit. Neměl žádné vzory, které by mu ukazovaly opak, takže se musel spokojit s tímhle. Nehledě na to, že mu to i zvedalo sebevědomí, když se k němu některý z příběhů dostal. I jeho dny mezi vojáky a v boji skončily, a to dnem, kdy se k němu dostala zpráva o smrti jeho matky a otcův rozkaz k jeho návratu domů. Až do svého návratu do Sorditu se nedozvěděl, jak jeho matka zemřela. Pro veřejnost a zbytek Otherkionu to měla být nemoc, která jí skolila. Pravda byla ale zcela jinde a byla o poznání hrůznější a děsivější, alespoň pro Camiela a jeho otce. Camielovu matku zabil nájemný zabiják přímo v jejich sídle. Do dnešních dní nikdo nezjistil, kdo přesně to byl, ani jak se mu podařilo dostat k manželce vladaře, která byla zdatná bojovnice nepozorovaně. Ovšem jak se později zjistilo, nebyl tak duchapřítomný, aby pro svůj útěk nezvolil podzemní tunely. Jediná stopa, která po něm zůstala byla krev, kusy masa a potrhaný oděv, které po něm příšery v tunelech nechaly. 

Camiel byl tedy nucen setrvat v Sorditu i nadále a nevrátit se zpět do boje. Ne, že by mu to nevyhovovalo, jelikož díky smrti matky a také ověření jeho schopností mu otec dal nové pravomoci a určitou volnost v rozhodování. Získal pod své velené celou jejich armádu a elitní jednotku, jelikož po smrti jeho matky byl potřeba nový vrchní velitel a jeho otec měl dost starostí s vládnutím. Kromě toho ale dostal pod svou správu i vězení, s čím souviselo i vyslýchání vězňů, se kterým měl už naštěstí zkušenosti. Ovšem s větší zodpovědností přicházeli také další chyby, než se naučil ve všem chodit. Nehledě na to, že během svého pobytu v armádě nabral větší sebevědomí a drzost, což zapříčinilo i to, že občas otci přebere milenku, nebo udělá něco, co se jeho otci nelíbí. V takovém případě pak často následuje trest, který už se neomezuje jen na slova, ale na vyklizený trůní sál, ve kterém mu otec ukáže, že vladařem je stále on. Pomocí vlastní síly nebo i magie. Poté Cam odchází nezřídka zkrvavený tou nejrychlejší, a hlavně nejméně rušnou cestou pryč. Ovšem teď už to nezpůsobí, že by se chtěl těm chybám či konfrontacím s otcem vyhnout, ale často dělá otci některé věci naschvál, jelikož strach se přetavil v odpor a nesnášenlivost. Ovšem do chvíle, než přebere vládu, si toho moc dovolit nemůže, kromě menších vzpurných jednání. Zároveň nezapomíná ani na fakt, že s každým uplynulým rokem se blíží souboj o nadvládu nad celou vílí říší, který by mu dal dostatečnou moc, aby se vymanil z kontroly a podřízenosti vůči otci.