Měsíc vysoko na obloze, hvězdy tiše blikající do jinak klidné noci, kterou však naruší dívčí křik a pláč. U velkých těžkých dveří panského sídla se znenadání „objevil“ proutěný košík, žádné kouzlo, žádná náhoda, byl tam položen schválně – matka, která tam své dítě uložila byla už dávno pryč a jediné co po její umouněné tváři zbylo, byl podobně umouněný a ušpiněný uzlíček hrubé látky, ve kterém se kroutilo malé dítě. Dívenka, hlasitě projevující svou nesouhlas s chladnou nocí a novým domovem v proutěném košíku. Byla spousta možností, co se s ní mohlo stát, místo toho byla zachráněna. Když místní pán, sám a osobně rozčílen za hluk uprostřed noci vypochodoval s mečem v ruce, aby mohl narušitele ve vším tom vzteku přetnout v pase. Postarší muž, zdejší šlechtic a majitel přilehlých pozemků čekal kohokoli, ale proutěný košík s dívenkou v něm opravdu ne. Zželelo se mu dívenky, a i když sám neměl ani ženu ani děti, rozhodl se si jí ponechat a vychovat ji jako svou vlastní.
Chtěl z ní mít krásnou mladou dámu, dokonalou pro nějakého muže – dívku, která by zastala to pravé místo vedle správného muže. Dívka dostala jméno Ayanna – v překladu „dokonalá“. Osud však měl s dívkou jiné plány. Čím starší byla, tím učenlivější a zvědavější byla také. Rozhodně rostla do oné – ne příliš často vídané – krásy. Dlouhé zrzavé vlasy, které se každému zželelo ustřihnout, nádherné tváře a bledá pleť. Jakoby, byla vystřižená z úplně jiného světa a do tohoto nepatřila. Panstvím se šířily spekulace o tom, že dívenka by mohla být vílou, ale nemohli být dál od pravdy. Jen těžko by se mohla rovnat kráse pravé vznešené víly, i když k tomu měla našlápnuto dobře. Zatím co její otec chtěl mít vychovanou dívku, vznešenou a učenou, našla si dívka zálibu nejen u zpěvu, který ji učil její učitel, ale také u zbraně, která ji fascinovala ze všeho nejvíce – u luku. Po týdnech proseb a škemrání si u otce zařídila hodiny střelby a naučila se tak luk nejen použít, ale i s ním něco dokonce trefit.
Aya nikdy nebyla snadno dosažitelná, což potvrdila hlavně její první rvačka, kdy se na panském dvoře netradičně dvořil jeden mladý klučík. Znáte to – děti. Místo flirtování se škádlí, plácání po zádech, tahání za vlasy, provokace. Jenže dívence stačilo pár zatáhání, aby si jedna pořádně míněná rána nohou nenašla svůj cíl v chlapeckém rozkroku. Přece ji nikdo nebude otravovat, když se snaží soustředit. Nejen, že si z téhle rvačky odnesla první modřinu, když se chlapec vzápětí rozhodl bránit, ale také si odnesla týdenní trest domácího vězení. Místo toho, aby v ní otec tento temperament potlačil, podpořil jej – když něco zakážete, stane se to lákavějším než kdy dříve. Aya se nebála vytáhnout své dívčí pěstičky proti muži a zůstalo ji to až do její dospělosti a rozhodně se jí to nijak zvlášť nepouští.
Život na panství ji brzy začal být málo, a proto i přes zákaz svého otce ve svých devatenácti odešla z domu. Vzala si sebou jen to nejnutnější, několik zlatých mincí a jediného společníka na cesty, svého koně jménem Noë. Od té doby jezdí z jednoho koutu království do druhého a živí se jako zpěvačka – ať už je to na ulici pro zábavu ostatním, nebo v jejím oblíbeném městě v Cyře – Palisu. Svým způsobem se nehlásí k žádnému království a nechává ostatní raději hádat, než aby jim sdělila pravdu. Se svým otcem se vídá jednou maximálně dvakrát do roka, kdy se vrací na panství. Při poslední návštěvě s ním uzavřela dohodu ohledně případných vdavek. Zatím si z toho však nedělá nijak zvlášť velkou hlavu.