Historie

Jak to všechno začalo? Mohli bychom mluvit o tom, že všechno začalo podle legendy skutečně dávno a jen málokdo tam nahoře na Darsheeinině hoře, by nesouhlasil. Jelikož někdy je začátek plný záhad stejně jako samotné pokračování příběhu. Narodilo se, objevilo se nebo se prostě zhmotnilo dítě, nový život – všechno je to vlastně pravda, ale nebudeme zacházet do detailů, které sloveso vlastně patří, k jaké části vzniku jeho existence, zkrátka tu najednou byl a dostal jméno Avarel, zkráceně Ava. Na začátek se otevřely oči, protáhly ruce a párkrát se zahýbalo prsty, zůstal v péči matky, jak jinak, zatím co otec se vrátil zpět do Sorditu, aby mohl správně zastávat roli rádce. 

Dětství, které zažívají jiné děti, jako například hraní si s dřevěným koníčkem, běhání po loukách a hraní na babu, nebo stará dobrá schovávaná, neměla v téhle rodině šanci. Tady nešlo ani o city, o dlouhá nic neříkající objetí, ukolébavku na dobrou noc, nebo jen tak z patra vyřčenou pohádku o bublajícím kotli či létajícím kalamáři. I když to pro posluchače mohlo tak znít, jelikož čas od času věty vyměněné mezi mladým Avou a jeho matkou měly právě ten podivný nádech nejen ve slovosledu, ale i ve významu. Jeho rané dětství bylo naplněno vědomostmi, učením a nasloucháním. To, co by jinému malému dítěti jen málokdo vyprávěl před usínáním, bylo každodenním chlebem. Zatím co jiné děti by se vyvlékali ze sezení u stolu a učení se nových věcí, tady se jednalo o nejlepší zábavu, kterou mohl mladý vulcanic od své matky dostat. Fotografická paměť byla výhodou, všechno šlo velmi rychle, velice hladce a hlavně – plnilo to hlavinku vědomostmi, které jednou bude potřebovat. A potřeboval je brzy, nepřipadal si sice plně připravený ale vidina vědomostí, které mu po prvních deseti letech jeho života nabídl jeho otec poté, co se pro něj vrátil ze Sorditu, byla silnější, než touha zůstat ukryt v horách u svého stolu s omezeným počtem knih, ale s mnoha hlavami plných informací a tajemství. Odešel a nikdy toho nelitoval. 

Jinému dítěti by se nejspíš brzy začalo stýskat, jenže Ava nebyl nikdy obyčejné dítě. Učit se po boku jeho otce bylo těžší, náročnější a mnohem více vyčerpávající. Stejně jako nové prostředí, kde málokdo dokázal pochopit jeho vnímání světa. Mnoha času trávil s otcem, naslouchal mu stejně jako těm, kteří za ním chodili, trávil čas v knihovně, ale pro svou nelibost i venku, kde se jej otec snažil naučit, jak správně zacházet s jeho magií a zakrýváním podoby. Město přineslo do jeho hlavinky nejen množství informací, ale také nová setkání, která jeho život ovlivňovala. Sám by nazval děti ve městě zvláštně krutými, kdy se neustále snažily jej dotýkat, znervózňovat jej a provokovat. Někdo však v jeho hlavince zůstal dodnes. Po celou dobu jeho existence si bude jist, že na tahle tři tajemství nikdy nezapomene a zůstanou v jeho hlavě tak dlouho, dokud pro ně nenajde správnou odpověď. 

První z těch, co si ze svého dětství zapamatoval, byl asi o tři roky mladší chlapec. Avovi bylo tehdy třináct a Flax, byl polovílou, toulající se po Keratu. Poznali se, když šel Ava tehdy s otcem do města do knihkupectví, vešli do obchodu a Flax stál u jedné z polic a velice marně se snažil přečíst něco s velice tlusté knihy, s červenými koženými deskami a zlatým kováním. Nadpis knihy byl celý poškrábaný a dávno nešel přečíst. Možná to byla zvědavost, která v tu chvíli vulcanica přemohla, nebo zoufalý pohled, který mu chlapec věnoval. Bystré oči si brzy povšimly špíny za chlapcovými nehty a umouleného oblečení. Vlasů slepených k sobě, čímsi tmavým. Poměrně dlouho trvalo, než na něj chlapec promluvil, nejprve se dušoval, že jej nepotřebuje, že mu nemá ani co nabídnout, ale nakonec Avu přece jen o něco požádal. Tehdy si nebyl jistý, co odpovědět, byl mladý a s bohužel se s ničím podobným nesetkal. Vždyť, který třináctiletý chlapec se setká s vrahem mladším, než je on sám. Ale poradil, za tajemství, kterým byla jména. Jména rodičů chlapce a místo, kde se nachází jejich zbytek. A co bylo tou nutnou radou? Pár vět z knihy, kterou chlapec tehdy snažil přelouskat. Informace o rituálu ‚Amarakarana‘.

Druhé jméno, které mu utkvělo v paměti a donutilo jej projít hlouběji do svého vlastního vědění, byl jeden ze služebných ve dvoře. Nenarazili na sebe náhodou, věděl, kdy Ava sedává v knihovně, věděl, kdy přichází a pokračuje ve čtení knih a nabírání vědomostí a přišel přímo k němu, bez zeptání se usadil naproti vulcanicovi a vytasil se s otázkou. Brachem požadoval radu o životě, o něčem, o čem Ava ve svých třiceti mohl jen stěží uvažovat, jelikož jeho život z jeho pohledu teprve začínal dávat smysl. Jeho mysl byla plná informací, plná toho, co se dozvěděl od otce. Naplněná množstvím odposlechů otcovy práce, ale když se tehdy zaměřil na muže, který jej přišel s otázkou obtěžovat, bylo mu jasné, že o životě bude přece jen vědět víc než čerstvě osmnáctiletá víla. Ale proč to jméno zůstalo zaryto do jeho myšlenek? Kvůli předmětu, který po sobě společně s tajemstvím zanechal – přívěsek, kovový přívěsek ve tvaru slunce na kožené šňůrce společně s tím, že se pro to jednou vrátí on, ona nebo ti, kteří po nich zůstanou.

Třetí jméno, které okupuje jeho paměť s výrazným příběhem se objevilo o několik desítek let později. Služba jeho otce v roli rádce se velice pomalu blížila ke konci a připravoval Avu, aby se postavil na jeho místo. Byl tehdy zaneprázdněn o mnoho více než kdykoli dříve. Putoval s otcem na jeho cesty, navštěvoval místa, ze kterých se mohl něco nového naučit a jakmile zjistil vše co potřeboval, pokračoval dál. Celý jeho život vlastně znamená učení se, učení se a získávání nových tajemství, nových informací k výměně, potkání nových tváří jen proto, aby mohly navždy zmizet a už nikdy je nepotkat. Bylo to o zdokonalování sebe sama a někde mezi tím vším se objevila ona. Nova. 

Vznešená víla, dívka, které bylo sotva sedmdesát let, zatím co Ava dosáhl svých dvaceti pěti dekád na tomto světě. Dívka, kterou vulcanic nikdy nepochopil, nikdy ji k sobě nelákal. Dívka, která po něm nikdy nechtěla radu, nikdy se jej na nic nezeptala, nikdy mu neřekla svá tajemství až na jedno. Jedno jediné tajemství, která však nikdy neměl možnost pochopit. I když byla jeho kůže horká, snažila se jej dotknout a nesčetněkrát se popálila, když to Ava vyhodnotil jako nepříjemné. Navštěvovala jej v knihovně, kde četl některé knihy podruhé a mluvila. Nosila mu různé věci, knihy povídek, básničky a obrázky různých míst. Pochopil, že bude nadaná pro kresbu, pochopil, že něco po něm chce, ale nedokázal pochopit co přesně. Vydržela to pět let, pět dlouhých let, kdy Ava její náklonnost ignoroval a nechápal. Nova se vetřela kamkoliv, kam mohla. Dostala práci v zámku, vyhledávala místa, kam může vejít, aniž by byla potrestána a Ava vyhledával místa, kam nemohla vejít. Byl z ní frustrovaný a nesoustředěný. A to si nemohl dovolit. Jeho životní pouť byla daleko před ním a jeho hlava, ještě nebyla ani zdaleka tolik plná vědomostí, jako byla ta, která patřila jeho otci. Dívka toho nechala a Ava došel k závěru, že ji tahle fáze existence přešla a on se může soustředit na svého otce, který mu následujících několik dekád předal informace, vědomosti a tajemství, která si za dlouhé roky u dvora střežil v hlavě, jako vlastní srdce v hrudníku. Jeho otec byl starý, žil a sloužil dvoru dlouhá léta a předání důležité pozice, která znamená poctu pro jejich rodinu nebylo otázkou dne, měsíce ani roku. Ava se na jeho místo postavil teprve, když se dožil svých 48 dekád a podle otce byl psychicky, fyzicky i vědomostně připraven dostát jménu rodiny i postu, který bude zastávat.  

Otec se odebral zpět do hor o dalších deset let později, kdy byl synovi oporou a dohledem. Jeho odchod Ava nejprve litoval, jelikož se poprvé za svůj život ocitl zcela sám, ale netrvalo to dlouho a byl si opět jistý ve vlastních botách a oděvu. Spokojenost narušil opětovný příchod Novy, která však tentokrát přišla skutečně pro radu, pamatuje si, že se jej vyptávala na to, jak odejít z Keratu, jak začít nový život, když se necítí dobře a jediným tajemstvím, které mu byla schopná dát, byla informace, že do něj byla dlouhé roky zamilovaná. Způsob, jakým ji Ava poradil byl specifický pro jeho rasu, ovšem způsob, jakým se snaží dodnes pochopit, proč si její náklonnosti nikdy nevšiml, je zase specifický jemu samotnému. Už dříve si zjišťoval, jak je to s druhem a družkou, jak by měla správně vypadat spřízněná duše, nebo jak vlastně asi vypadá láska, nebo něco tomu podobnému, ale nikdy zcela neurčil, co z toho je ve skutečnosti doopravdy skutečné. A tak jméno Novy nosí neustále ve své mysli, aby nezapomněl zjistit a doplnit své vědomosti o důvody, vidinu ale i pocit, který by to celé dokázal vysvětlit, dosavadně neúspěšně. 

Jeho život je dlouhý, a má za sebou už velké množství let, které však v jeho světě nic nemění. Jeho den je o získávání nebo předávání informací, potkávání s lidmi a existenci mezi ostatními. Čas od času se mu poštěstí odcestovat na jiná místa, jindy se dlouhé měsíce zdrží pouze na území Keratu, někdy se zase jen stěží dostane dál než do ulic Sorditu. Ale nevadí mu to, je spokojený s životem s takovým, jakým je, a hledí vzpřímeně do budoucna.

Zajímavosti

• Má fotografickou paměť

• Nemá rád doteky a nátlak

• Nosí u sebe kovový přívěsek ve tvaru slunce

• Miluje podzimní měsíce