Obyčejný teplý jarní den donesl do jedné z rodin vysoko v Illyrijském pohoří trochu štěstí v jinak obyčejném životě. Lótu, docela vysoce postavený muž v této společnosti, který měl na starost tréning mladých vojáků se od své ženy Ortainë dočkal vytouženého syna. Malý uzlíček radosti dostal jméno Artë, v překladu vznešený.
Artë patřil k těm Illyrjcům, kteří umí dříve létat nežli chodit. Obvykle sedával na nejvyšším trámu místnosti a schovával se tak rodičům, jejich hlasité nadávání a bědování při jeho hledání mu dodávalo veselé úšklebky na tváře – tedy do doby, než jeho skrýš odhalili, poté se s nimi pokoušel po místnosti nahánět v letu. Což mu bylo jako dítěti jen málo platné, když jeho rodičům stačilo jen mávnout křídly a byl opět v jejich náručí. Jakožto dítě rodičů, kteří oba prošli tréningem i závěrečnou zkouškou u něho byly ještě poněkud větší předpoklady k úspěchu na poli boje. Hlavně tedy od jeho otce.
Sotva se Artë naučil chodit a dorostl do, dle jeho otce, potřebné výšky, dávno pře započetím skutečného tréningu, začal jeho otec s vlastním tréningem. Rozhodně to nebral jen jako lehkou přípravu, ale již jako velice tvrdý a nekompromisní tréning těla i ducha. S výkony svého syna však nebyl vůbec spokojen. Artë byl od malička spíš zvídavý a umělecky nadaný typ, více než meč nebo bojová umění jeho otce ho zajímaly kresby a řezby jeho matky, která ačkoli prošla tréningem, přijala nakonec post ženy v domácnosti, kdy se starala o dítě. A jindy vytížená žena zkrátka potřebuje nějakou tu zábavu – a tou byly právě zmíněné malby a řezby.
Lótu s tímto vývojem nebyl vůbec spokojen a už vůbec se mu nelíbila zvýšená přecitlivělost jeho syna, který si neustále chránil křídla, jako by to mělo být jeho největší slabinou (což konec konců u těchto víl skutečně je, ale bůh ví proč, jeho otec s touto skutečností nehodlal být u svého syna ztotožněn). Rozhodl se tedy podstoupit několik velice netypických kroků, aby svého syna této slabiny, předurčené jejich původem zbavil. Bylo to několik let před začátkem tréningu, když začal. Předcházelo tomu několik ostrých hádek a rozbrojů s Ortainë, která se snažila před brutálním nápadem svého syna ochránit. Lótu se ovšem k tomu nápadu upnul tak silně, že neměl stání ani zábrany, aby použil stejné metody i na svou ženu, kterou sice hluboce miloval, ale jeho povaha byla neúprosná. Nechtěl si připustit, že by ho někdo neposlechl. Ortainë nakonec neměla jinou možnost než ustoupit a vydat tak svého syna napospas muži, jehož nyní vůbec nepoznávala.
Artë nechápal o co se jeho otec snaží, celou dobu, kdy plnil jeho rozkazy při výcviku si myslel, že otci dělá radost. Lótu svého syna od toho rána pokaždé ve stejný čas bral na dlouhý let ještě víše do hor, kde jej svazoval k jednomu z mnoha širokých kmenů stromu a pomocí různých zbraní (začal zlehka jen silnou větví, později obyčejným koženým bičem a poté následoval i bič s ocelovým hrotem na konci) začal chlapce trýznit silnými ranami do zad a křídel. Artë si nikdy ve svém životě nedokázal nepředstavit takovou bolest, bylo to jako by jeho duši někdo trhal na miliony kusů, jako by mu někdo odtrhával maso od kostí zatím co ho udržoval na živu, bylo to milionkrát horší, než kdyby ho měli roztrhat za živa vlci. Jako rozžhavená ocel, kterou se vám někdo vrtá v čerstvé ráně a ještě mnohem, ale mnohem horší než jen to. Plakal, křičel, vřískal ale přesto jeho otec nepřestával. Domů ho otec celou cestu nesl. Byl vysílený, zničený, obvykle v horečkách a velkých bolestech. Opakovalo se to každý druhý den. Pokud se Artë bránil, byl jeho otec o to surovější a trápil ho déle, někdy až dokud neomdlel. Artë doufal, že toto skončí, jakmile nastoupí na řádný tréning, ani netušil, jak moc se mýlil.
Ani řádný tréning ho však od otce nemohl zachránit, neboť Lótu byl svého času právě tím, kdo měl tento tréning na starosti. Dával synovi zabrat o něco málo více než ostatním během tréningu i po něm. Artë byl často k večeru tak unavený, že usínal i ve stoje. Byl zničený a strhaný. Jeho tělo tomuto náporu sice čelilo s hrdostí Illyrijce, ale jeho psychika trpěla. Několik týdnů před závěrečnou zkouškou na sebe nenechal sáhnout, každý sval v těle ho pálil, svá křídla již téměř necítil – tedy cítil, věděl že tam jsou, mohl je dál používat, ale doteky, které dřív mohli způsobit příjemné šimrání a blaho už neměl šanci cítit. Ano stále na se našla místa, kde mohl cítit alespoň stíny dřívější citlivosti, ale byla to velice ojedinělá a malá místa. Lótu ale nebyl spokojený ani s tímto výsledkem, přesto však s každodenním svazováním syna, kterému se po letech Artë již ani nepokoušel bránit, přestal, aby mohl nabrat síly na závěrečnou zkoušku a úspěšně ji složit. A přesně tak se i stalo. Po vysilujícím několika letém a nepřerušovaném tréningu bylo jen málo pravděpodobné, že by Artë zkouškou neprošel. Osud tomu chtěl a Artë měl konečně nejhorší za sebou, podstoupit tetování kůže už byla pouze hračka a on doufal, že nyní bude jeho otec konečně spokojený. Bohužel se opět mýlil.
Lótu chtěl křídla svého syna zcela znecitlivět i kdyby měl svého syna nadobro zmrzačit, tentokrát však Artë už nehodlal trýzeň podstupovat dobrovolně. S otcem se pohádal ještě v jejich příbytku a vše vyvrcholilo vzájemnou rvačkou. Ortainë se do tohoto boje rozhodla zapojit a dva muže od sebe odtrhnout, ale místo toho se dočkala od svého manžela jen napadení. Kdyby tehdy Artë neskočil mezi ně, jeho matka by pravděpodobně skončila s jizvami ve tváři. Místo toho s těmito dvěma hlubokými jizvami na křídlech skončil její syn. Jsou to jeho dvě největší a nejhlubší jizvy ze všech. Z části zasahují i do jeho zad. Ortainë v záplavu hysterie ze strachu o Artëho a při pláči vykřikla že je znovu těhotná a čeká tedy druhého potomka. To nepokoje v rodině na čas uklidnilo. Artë však i nadále odmítal podstupovat otcovo trýznění a postavil se proti němu, zcela spolu přestali komunikovat a Lótu se snažil překonal „zradu“ svého syna, který nyní začal navštěvovat kovárnu, aby se naučil i něco jiného než jen boji.
Po narození jeho sestry Martëine se otec upnul na ni. Vše začínalo podobně jako u Artëho až na případ ohledně křídel. Lótu u své dcery s tímto polevil, zároveň poté co se o jeho metodách ohledně znecitlivění křídel jeho syna, dozvěděli díky kovárně i další Illyrijci byl nucen odejít ze svého dosavadního postu a stal se jen řadovým vojákem. To mu ovšem nebránilo vštěpovat své dceři své ideály. Martëine na rozdíl od svého bratra tyto ideály zcela sdílela a otci viděla stejný vzor, jaký měl Artë ve své matce. Několikrát se ji přitom snažil přesvědčit, aby svému otci tolik nevěřila a nenechávala se svést na scestí, kterému z části v mládí podlehl i on sám. Zároveň se však nechtěl smířit s myšlenkou, že by jeho malá sestra měla přijít o křídla.
Jakmile začal Lótu trénovat Martëin byl už Artë dávno v jejich domě nadbytečný. Nehledal si partnerku, ačkoli o něj často některé projevila zájem, jeho jizvy a odtažitost k dotekům byla pro ně dostatečnou záminkou ten zájem opět ztratit, zřejmě se jim nechtělo se o něj nějak více snažit a považovaly to spíš za to, že si hraje na nedostupného. Artë tedy zůstal sám, jeho matka jej prosila, aby zůstal s nimi, ale on nemohl vystát přítomnost jeho otce. Vřela v něm nenávist již od samotného dětství a vyvrcholila právě, když proti němu obrátil jeho milovanou Marrëine. Sestru miloval nadevše a ranilo ho, když jej začala považovat za slabocha a obrátila se k němu zády. Proto se od rodiny rozhodl odejít.
Dokončil učení u kováře a poté se odstěhoval o pár kilometrů níže z hor, kde si otevřel vlastní kovárnu. Začátky byly těžké, ale nyní mu chodí objednávky na jeho ručně ryté dýky a nože z různých koutů světa. Obvykle je v klidu vyrobí a později sám rozveze a doručí majitelům. Ačkoli má křídla a je zdatný letec, volí spíše klidnou cestu pěšky, nebo na koni. V jeho kovárně jej občas navštěvuje jeho matka, která sem tam dotáhne dolů i Martëine. Pohrdání, které k Artëmu jeho sestra cítí mu na jeho postavení k jeho otci nijak nepomáhá, přestal jej vnímat jako rodiče a pokud o něm má někde mluvit, jen jej označí za mrtvého. Co se týče naděje ohledně své sestry, nikdy to nevzdal ačkoli ona i jeho matka odmítají Lótu opustit. Posledních několik desítek let se jejich návštěvy tenčí a Artë začíná mít podezření, že to nebude náhoda. On sám se do svého rodného domu nevypravuje, občas zavítá do některých vojenských táborů, kam nosí své zbraně.