Narozeniny. Kdo by nechtěl mít narozeniny. No dejme tomu, že by se nikdo nechtěl narodit ve vojenském táboře, kde je hlavním účelem dne cvičit, nebo jít do boje a zemřít. Co na tom ale nic nezměnilo, byl fakt, že se tam dítě jednoduše narodilo, a nejen tak ledajaké. Matičkou tohohle nádherně roztomilého chlapečka byla sice lidská žena, ale otcem byla vznešená víla. Co na tom, že se jednalo jen o záležitost jedné noci, které po devíti měsících vyústilo v narození tohohle pacholíčka, stalo se stalo a kotlík je svědkem jeho křiku, že jen co přišel na svět, tak se mu tu příliš nelíbilo. Což samozřejmě dětství trochu změnilo, protože vojenský tábor byla jedna zajímavost vedle druhé, očka dítěte létaly z jednoho na druhého, z krvavé tváře na jinou krvavou tvář, když jeho matka byla léčitelka bylo jasné, že dítě se kolem stanu první pomoci bude motat docela často i když to znamenalo že tam neustále bude ječet malé ufňukané děcko.  Všechno vypadalo tak hezky, nástroje se blyštily, neustále někdo chodil okolo, sem tam nakoukl někdo do tváře toho chlapce a pak zase odešel. Ráj pro zvídavé dětské oči. Přišly první kroky, první slova a do chlapcova života to přineslo další zábavu, v podobě neustálého nabíhání tam, kam nesmí – protože přesně to děti, kterým něco zakážete dělají. A tak byl vždy ve špatnou dobu na špatném místě. Tam ho málem trefil štít, jinde mu zase kolem hlavy proletěla vrhací hvězdice. A co na to to děcko nevychované? Byl fascinovaný, chtěl to umět taky. Chtěl toho být součástí, a tak otravoval. Otravoval způsobem, jak jen dítě otravovat může, protože jakmile dítě umí mluvit, je to oprátka pro každého, kdo je okolo. Jenže pro něco takového ve vojenském táboře není místo. Není místo pro rozptýlení v podobě dítěte, není tam prostor pro žádné nevychované děcko. Tam je potřeba disciplína, kterou chlapec bez přítomnosti otce postrádal. Takže se obvykle ocitl v zajetí silných vojáků, kteří jej jednoduše předhodili zpět jeho matce na ošetřovnu s ne příliš příjemnými poznámkami a chlapec byl jak jinak než bit za to, že neuposlechl.

Chyba se opakovala, respektive si chlapec nedal říct. A možná to bylo náhlé slitování kotlíku, nebo se někdo rozhodl, že matce toho dítěte konečně dodá trochu úlevy a dá mu disciplínu. Apo dostal do ruky meč. A po meči dostal do ruky luk a šípy a potom dýky, a nakonec se mu dostalo řádného vzdělání v podobě boje z blízka beze zbraně. Samozřejmě to nebyla otázka jednoho dne, týdne nebo roku, jen se to krásně shrnulo. Celých jeho 18 let života od jeho šesti. Výcvik mu skončil ve dvaceti-čtyřech letech a rozhodně se mohl díky nesčetným nakládačkám, nepovedeným pokusům a omylům řadit i mezi velice špatné, obzvláště na začátku, kdy si z něj spíš dělali všichni legraci. Byl spíš jako zábava, klaun, kterému dali naději, že patří mezi silné muže, i když pro ně byl jen děckem. Děckem, které dávalo všechny své síly a snahu do jediného – vyrovnat se ostatní dospělým vojákům, kteří za sebou mají už tolik let výcviku. Trvalo to dlouho, až do jeho čtrnácti let, než jej konečně začali brát vážně. Do té doby podstupoval výcvik spíš na vlastní pěst než tak, aby za svůj výkon byl skutečně oceněn. Poplácání po zádech rozhodně nepatřilo k formám uznání, které měl v plánu akceptovat. Každopádně od jeho čtrnácti, kdy jej konečně začali brát vážně se mohl skutečně zaměřit na to, co za předchozí roky vypozoroval. Byl skutečný dříč, snažil se a snad tam mělo něco do sebe i jeho vrozené vlohy a snad i vílí původ (i přesto, že tvořil jen jeho polovinu). To, že měl dvě podoby si samozřejmě nemohl nechávat pro sebe, neměl důvod. Fiplin nepatřil mezi země, kde by byla zase tolik odsuzován a zároveň to potvrdilo i povídačky o jeho otci, který se k synovi nijak zvlášť nehlásil – nejdříve to Apogeemu bylo líto. Snad i toužil otce poznat, ale s odstupem let a s nekonečným posměchem ostatních, jež jeho vášeň pro um boje nebrali vážně, se rozhodl, že je jeho život lepší bez otce. A když došlo na lámání chleba, tak by byl raději i bez matky, jelikož ta mu do života kromě výprasku příliš nepřispívala.

V táboře strávil ještě další dva roky, samozřejmě už se angažoval i na příjemných vražedných výletech do průsmyku čelit těm ježibabám. Zábava a práce v jednom, i když poprvé poznal jaký je skutečný boj, mohl říct, že je to jedna jediná věc, do které se za celý svůj život nakonec zamiloval i když to ještě v tu chvíli netušil. Nejen že si z první bitvy odnesl několik docela hezkých jizev, které mu ještě ošetřila jeho matka (poslední dvě jizvy, které mu ošetřil někdo jiný než on sám). Osudnou se mu stala až bitva v jeho sedma-dvaceti letech, kdy se v průsmyku na okamžik zasnil a pohrával si s mrtvolou jedné čarodějce. Nepopsané plátno v podobě kůže se stalo papírem pro jeho čepel. Bohužel kotlíku se asi toto zvěrstvo nelíbilo, nebo své zvrácenosti neměl dost a chtěl mu dopřát život s větším množstvím krve a s menším množstvím svobodného rozumu, šlechetný to kotlík. A tak se ocitl v Dyribthanu.

Do města jej dovedla Osta. Nebo alespoň tak to jméno pochytil, než jej hodila mezi ostatní otroky. Místo se mi nijak zvlášť nelíbilo, nijak zvlášť pěkné tváře, samý umoulenci, špinavci a nijak zvlášť zdatně vypadající lidé. Naštěstí tam nebyl dlouho, jelikož se nakonec ukázal jako docela dobrá zábava, nebo to možná bylo jeho naprosté ignorantství a úsečnost slov, které provázely celou jeho cestu sem (Kotlík asi chtěl, aby se sem dostal, jinak by těm čarodějnicím jistě dal nějakou příležitost jej naporcovat už po cestě), každopádně měl tu možnost opět držet v ruce zbraň a stavět se jinému otroku. Nijak zvlášť se souboji nebránil, obzvlášť když mu bylo oznámeno, že bojuje o vlastní život a jestli existuje něco co miluje třikrát víc než cokoliv jiného, je to jeho život. Protože v kterém dalším životě by měl tuhle krásnou tvářičku, dokonalý úsměv a takhle sexy zadek no ne? Takže souboj s přehledem vyhrál, šikovný to muž. A stejně tak s poměrně dobrým skóre pár ran a jizev, vyhrál i ty další, ke kterým byl „nucen.“ Ukázalo se, že každá výhra mu nakonec zvyšovala ego. Postupem času, tedy během následujících 4 let do současnosti si Dyribthan oblíbil, hlavně díky přízni čarodějnic, které s ním buďto chtěli zkoušet spát, nebo jej jednoduše předhodit před jiného otroka, kterého měl zabít, nebo resp. Který jej měl konečně porazit – nejspíš. Každopádně stále ještě žije a díky přízni jedné z čarodějek se občas podívá i mimo hlavní město. Jaké štěstí.