Zephaniah se narodil v království Fiplin. Ovšem jeho rodiče nepatřili mezi ty penězi zajištěné. Žili více méně z těch pár mincí, co otec přinesl z lovu a matka za prodej bylinek. O pár let později se Zaphaniahovi narodil bratr – Timotheus. Tím, jak byl mladší, byl roztomilejší a zasloužil si veškerou pozornost jejich rodičů. Proto dostával i větší porce jídla než Zeph, dostával více lásky a otec ho brával i s sebou na lov zvěře. Zeph zůstával doma, kde byl zase na obtíž jeho matce. Takže více méně trávil celé dny venku na ulici, kde žebral o kousek jídla do jeho prázdného žaludku či se odhodlal i ke krádeži. Měl hlad a potřeboval se najíst, jinak by zřejmě za chvíli zemřel.

Čím byl starší, tím to bylo horší. Měl mít nějakou tu zodpovědnost a když měl zrovna svého mladšího bratra na krku, nebyl z toho nadšený. Timotheus sice vypadal jako andílek, ale měl duši ďábla. Zephaniahovi dělal věčně problémy, takže byl doma trestaný. Timotheus někde něco rozbil, ukradl, ublížil či šel někam, kam nesmí – svedl to na jeho staršího bratra, že to udělal on nebo ho navedl. Otce to již nebavilo a v trestech přitvrdil. Proto se Zeph naučil skrývat veškerou bolest a city, které by měl správně projevovat. Přestal plakat, když ho otec bil. Ty pocity šel potom ventilovat někam ven, takže to většinou dopadlo tak, že se popral s dalšími dětmi v jeho věku a domů přišel ještě více zbitý, než odcházel. Jeho rodina ho začala i ponižovat. Říkali mu, že to nikam nedotáhne, že nebude schopen si ani založit povahu. To se připsalo na jeho psychice a najednou si připadal, že je přítěží pro ostatní. Začal se vyhýbat lidem a naučil se chodit na místa, kde mohl být sám a věděl, že nebude přítěží pro ostatní. Dokonce se začal cítit, že je na všechno sám. Což vlastně byl. Neměl žádného přítele, rodina ho více méně odstrčila kvůli roztomile vypadajícímu dítěti, které je ve skutečnosti zlo. Domů se chodil jen vypsat, kolikrát zůstal jen venku a domů se nevrátil. 

Když dovršil dospělosti, rozhodl se z domu odejít. Když jeho rodina nebyla doma, sebral si svých pár švestek a vydal se na cestu. Netušil, kam by měl jít šel několik týdnů. Cestou potkal plno lidí, plno milých lidí, kteří mu dokonce nabízeli nocleh a dávali mu jídlo s sebou na cestu. Sice se snažil lidem vyhýbat, ale za tohle jim byl opravdu vděčný.

Jednou potkal člověka, který mu nabídl, že si může vydělat. Zapřemýšlel nad tím a nakonec přikývl. Usoudil, že by se mu nějaké peníze mohly hodit. Chtěl jen pomoc se dřevem. Zephaniah pár dní nedělal nic jiného, než sekal dříví a kácel stromy. Muž mu na oplátku upravil jeho tělo tím, že mu tam vytvořil to, co na něm má dodnes. Dokonce mu daroval sekyru a koně. Zephaniah absolutně netušil, jak se kůň řídí, ale nějak to zvládl. Asi na desátý pokus. Těch devět předtím padal pořád dolů. Z celého srdce mu poděkoval a vyrazil dál.

Dorazil až do království Bakirah. Dostal se až do města Orathyr, které v tu dobu pořádalo nějakou oslavu. Zeph byl z toho překvapený. Nedokázal říct, zda zrovna mile, či nikoli. Lidé kolem něho byli opilí, a možná až moc komunikativní na jeho vkus. Proto se radši vydal kousek dál.

Na svém oři byl zrovna na cestě podél Udské řeky, když v tom narazil na rozpadající se chatrč. Jediné, co jí zůstalo, tak byly stěny a napůl rozpadlá střecha. Zephaniah nemusel přemýšlet dlouho a rozhodl se vrátit zpátky do města. Ptal se těch, co byli tak nějak při smyslech, zda neví, komu patři ta chatrč. Nikdo netušil, a proto se tam vrátil zpátky. Rozhodl se, že si ji opraví a nastěhuje se do ní. Bude to jeho novým domovem, kde začne nový život. Hlavně to pro něho bylo naprosto ideální místo, daleko od jiných lidí a jim podobným stvoření. 

Po roce skončil s opravami. Vzhledem k tomu, že nikdy nic nestavěl a neopravoval, trvalo mu to dlouho. Ale byl spokojený. Opravil střechu s pomocí pár obyvatel z města, kteří mu nabídli pomoc, postavil si menší plůtek kolem svého domu, kde si vytvořil menší políčko, kde pěstoval nějakou zeleninu a bylinky, menší stáj pro svého koně – opravdu od začátečníka, ani by se nedivil, kdyby se to rozpadlo. Ale díky veškeré pomoci se něco naučil. Jede starší muž ho naučil vytvářet nábytek, takže si sám vytvořil postel, židle a stůl. Pomalu se začal učit novým dovednostem. Vaření, farmaření, a dokonce i té jízdě na koni, která mu tolik nešla. 

Svou zálibu našel hlavně v lovu. Zřejmě to měl v rodině, ale lov ho opravdu bavil. Lovil jen zvěř a jeho úlovky poté prodával na trhu. Samozřejmě jen něco, něco si nechal doma, aby měl i něco k jídlu. Začal si žít mnohem lépe než dříve. Jeho rodina se ho nikdy nepokusila kontaktovat, ani on sám netuší, jak na tom jsou. Ani ho to netrápí, protože mu nechybí. Teď si spokojeně žije ve své opravené chatrči, vydělává si peníze a pomalu se zlepšuje a poznává sám sebe.