Narozen v zajetí strávil Ren první roky svého života se svojí matkou, která se o něj s láskou a péčí starala. Sám si není jistý, jestli to byla skutečná láska nebo jen nucená péče, neboť byl jakožto chlapec, jež vyroste v muže, pro čarodějnice důležitý. Později totiž pochopil, že lidé jsou o dost méně upřímní a dělají kroky hlavně pro svoji záchranu. Také by to vysvětlovalo, proč se o něj starala i více než o jeho mladší sestru, která potřebovala jako miminko péče zaručeně víc. Proto byl také on ten, co ji už jako mrně kolébal v náruči, když potřebovala spinkat a učil jí chodit a mluvit, zatímco se matka starala o to, aby nic nechybělo jemu.

Tahle kratochvíle ale skončila tehdy, když dovršil své páté narozeniny a byl z matčiny péče přesunut do normální otrocké služby, která čítala spaní ve vězení a dále poté oblétání čarodějnic, kterým musel vyplnit vše, co jim na očích viděl. Tehdy se také seznámil se svým otcem, který si ho vzal na starost a snažil se mu vysvětlit, jak se vlastně celá ta věc s čarodějnicemi obecně má, jenže malý Renotes ho moc neposlouchal, protože byl ještě mimo uvažování o takových věcech, takže mu veškeré poučky šly jedním uchem tam a druhým ven. Proto mu nepřišlo divné, když jeho otce občas vyzvali, aby zabil jiného muže nebo sám umřel. Prvně ho to děsilo, ale nakonec si zvykl. I když třeba pomáhal otci s čištěním ran, prostě to tak bylo. Jen jednou a naposled to bylo jiné, když se tam objevila čarodějnice, kterou ještě neviděl a přikázala, aby proběhl souboj mezi jeho otcem a jiným otrokem. Tehdy jeho otec opět vyhrál, ale čarodějnice si ho odvedla spolu s desítkou jiných mužů. 

Po této události nad ním držela relativní ochranou ruku otrokyně, která měla na starost hlavně děti, které fungovali převážně jako úklidová četa nebo nosiči jídla. Takže nezůstal úplně osamocen, ale stejně měl větší radost, když se k němu po dvou letech přidala jeho sestřička a mohli být spolu. Byl odhodlaný na ni dohlížet a také tak svědomitě činil po celou dobu, co byl s ní. Většinou všude sloužili spolu, takže to nebyl takový problém. Ten nastal až v je sedmnácti, kdy byl ze zvědavosti jedné čarodějnice vybraný, aby se utkal s jiným otrokem, který vypadal o dost zdatnější, jenže se ukázalo, že Ren má nejspíše větší vůli žít, protože tehdy vyhrál, když rozrazil druhému muži hlavu kusem kamenu. Jenže mu to nebylo líto, vlastně byl spíš rád, když viděl zvrácené nadšení v očích čarodějky, která ho přiměla k vraždě. 

Díky tomuto se o něj začali čarodějky i více zajímat, zvrácená přitažlivost způsobená bezcitnou vraždou někoho z vlastní rasy je zaujala, jenže on měl oči jen a jenom pro tu jednu, díky které to celé vzniklo. Dokonce i sestry si začal všímat o něco méně a moc po ní netesknil, když ji o dva roky později určili jako rodičku, protože byla krasná a to znamenalo, že krásné budou i její děti a tím pádem budou i přitažlivější. Byl zmámen pouze čarodějkou, která mu chvíli projevovala náklonnost, a poté se znudila a našla si jinou zábavu, jenže netrvalo dlouho než jeho city vzplály pro jinou a takhle pokračoval, dokud se v jeho dvaadvaceti neobjevila čarodějka z klanu Modrokrevných a nevybrala si ho do jejich chovu.

To už musel nechat svoje bývalé lásky za sebou a poslušně šel do neznáma, kamsi na severovýchod od jeho současného domova. Tam opět začalo poučování ohledně toho, že by neměl věřit čarodějnicím a že ho v jejich říši nečeká nic dobrého. Jenže on se jako nikdy předtím nenechal zviklat, i když tyto názory odmávl vždy v rámci slušnosti, i když to pro něj bylo trochu otravné vzhledem k tomu, že si tímto přesvědčovacím obdobím už prošel ve svém starém domově, který postupně začal chybět a to nejen díky všem čarodějkám, kterým věnoval část svého zmateného srdíčka, ale začal postrádat i svoji sestru, kterou sice pár let nevídal ani u Černozobých, ale vždy měl alespoň tu jistotu, že je někde blízko, teď pociťoval i fyzickou vzdálenost, která mu zprvu činila potíže, ale i na to si dokázal zvyknout a brzy se zařadil do normálního provozu v novém klanu.