Sto čtyřicet osm let poté, co království utrpělo ránu, kdy zemřel první Illivenaský dědic, se narodil zdejšímu vládci další syn. Oldir. Ačkoli jeho otec zprvu o syna velký zájem nejevil a dalo by se říct, že tak mladičký dědic spíš tíhl k matce, což v něm spíše probouzelo jeho mírumilovnou povahu vůči všemu ve svém okolí. Rád si hrával a na hodinách, které již od útlého věku podstupoval se příliš nesnažil, byl fascinován pohledem za hradby, a tedy i na to co jej čeká venku. Teprve v jeho deseti letech si jej otec snad poprvé vzal k sobě a procházeli spolu chodby hradu, kdy mu otec vyprávěl o jeho budoucím poslání. Oldir byl tímto příběhem fascinován ještě více, než byl samotnými příběhy své matky o tom, co všechno se nachází za hradbami. Ten den mu otec poprvé vysvětlil, co se stalo jeho bratrovi, u jehož portrétu se na chodbě nakonec zastavili. ​O Veraginovi do té doby věděl jen to, že byl jeho bratr, který zemřel. Ten den mu jeho otec vyprávěl o jeho zápalu a snaze být dobrým vladařem. I o tom, jak těžké pro něj bylo nechat jej jít. Tehdy se otce vyptával, jak to myslel, ale nikdy na tuto otázku odpověď nedostal. Nakonec se smířil s tím, že je opravdu těžké nechat někoho skutečně odejít jako zemřelého a je lepší pokládat jej jen za někoho, kdo na dlouhou dobu jen odešel a jistě se nakonec vrátí.

Jeho vnímání důležitosti svých povinností se změnilo, se zájmem od otce přišel i nárůst zájmu o studium a celkově o zlepšování sebe sama. Začal se více věnovat svým hodinám, dával všechno do toho, aby se naučil ovládnout svou magii, jak nejlépe dokáže, a i když si vybudoval jistou představu o tom, že nebude nikdy potřebovat a používat násilí, opřel se i do tréningu boje se zbraní i bez ní. Mnoho učitelům byl velice dobrým žákem a skutečně se snažil ve svém počínání nepolevit – což na něm bylo velice brzy poznat. Ve svých dvaceti letech měl v hlavě stále jen výuku a potřebu zlepšit sama sebe, že nakonec podléhal vlastnímu stresu. Tehdy do toho zasáhl jeho otec znovu. Kdy mu dodal podnět, u kterého musí odpočívat. Konkrétně jej seznámil s podkoním jejich stáje, aby jej naučil zacházet s koňmi i jinak než jako s dopravními prostředky. Čím více času trávil s Geraltem, který mu vyprávěl o koních a o tom co všechno dokážou samy o sobě a co je dokážou lidé naučit, tím více si uvědomoval nelogickou součást svého dosavadního chování. Zatím co byl zbrklý, aby se naučil co nejrychleji vše, co potřebuje k vládě, úplně zapomínal na jiné důležité věci, ale stále byl dost mladý, aby byl jeho věk dobrou výmluvou pro jeho nedospělost. 

Právě díky návštěvě stájí, které se pro něj zprvu zdálo zbytečným v sobě ustálil určité ideály a stanovil si své cíle v delších a splnitelnějších intervalech. Postupně se pod pomyslnými křídly svého otce naučil uvažovat i jako budoucí vladař a několikrát si dostatečně promyslet, co je potřeba udělat dříve a co je možné ještě odložit na později. Své tréningy po domluvě s otcem rozhodil do širšího intervalu tak, aby se stále dokázal naučit hodně věcí, a přesto v sobě dokázal najít dostatek volnosti, aby se necítil svázaný. V mnoha ohledech byl často překvapen, kolik pochopení otec pro jeho chování a rozhodnutí má. Dokonce mu povolil návštěvy Cyry a tamních jezer, aby se nejen naučil Oldir plavat – samozřejmě po domluvě se zdejšími obyvateli, ale aby poznal i jiná království – zprvu dlouhé roky hlavně za doprovodu královské stráže, které se později naučil celkem snadno utéct a mít tak i chvíle pro sebe.

Po narození jeho sestry Jenny se sice jako starší bratr ještě poměrně dlouhou dobu příliš necítil, jelikož nevěděl, co si s malým a ječícím batoletem počít. Ale jak plynul čas postupně si ke své malé sestře našel cestu, a dokonce si nacházel čas, aby byl přítomen na jejich tanečních hodinách, kde vystupoval jako její taneční partner – v mnoha případech to skončilo bláznivými otočkami i smíchem. Což bylo od jejich učitele následně dost pokáráno a bylo jim připomenuto, že jsou stále ještě urozené krve a musí se podle toho i chovat. Ovšem toto nekonečné a velice silné přátelství si společně uchovávají i s čím dál tím více se blížícím turnajem a intenzivním tréningem kterým Oldir opět párkrát do týdne prochází. Společně se vydávají v přestrojení do ulic, aby Oldir mohl sestře ukázat jejich zemi alespoň takto nevinně, než jako když ji každý uhýbá, aby ji neurazil nebo nerozplakal. 

Mimo svůj dávno nalezený zájem o koně, kdy si vycvičil vlastního koně, jehož jméno nechal na výběr právě své mladé sestře. Rune je jeho oblíbeným přítelem a rád s ním mizel na vyjížďky, ovšem s rostoucím věkem a zkušenosti se i jemu dostala do rukou jistá vojenská povinnost a stal se tak velitelem své vlastní menší družiny vojáků. Velil svým 6 mužům pevnou rukou, a přesto si držel svůj zdravý respekt, aniž by se příliš opíral o svůj titul. Mnohdy v jejich doprovodu prováděl kontrolní vyjížďky po Illivenasu a také mu tvořili doprovod jel-li na nějakou akci nebo návštěvu do jiných království. I přes svou mírumilovnou a boje odpuzující povahu se bohužel setkal i s chvílemi kdy musel bojovat a využít tak pevnou ruku a zkušenosti, které znal pouze z tréningu na hradním dvoře. Proto si vysloužil jednu malou jizvu nad pravým okem a několikrát už i nepěkné odřeniny a modřiny. Ovšem nikdy nebojoval, aniž by neměl důvod a jednalo se převážně o sebeobranu nežli útok. Ovšem zkušenosti z těchto potyček si nese dodnes.