Astrea, město ležící na území království Fiplin. Toto město již po několik generací spravuje šlechtický rod Pergrine. Čím je tohle město zvláštní, že se do něj sjíždění mnozí návštěvníci? Šlechtí se zde už od nepaměti ti nejlepší a nejrychlejší koně v celém království. Všichni pocházejí odsud z těchto krajin. Rodina však byla několik desítek let ochuzena o ženského potomka, přesně až do teď. Do dne, kdy jednu ze zimních úplňkových nocí přerušil křik malé holčičky, kterou pojmenovali Lunae. S jedním křikem však jiný utichl a to ten, že komplikovaný porod nepřežila její matka. Velká tmavá kukadla a světlé chmýří na hlavě. Stalo se z ní slunce, štěstí a naděje celé rodiny na lepší časy.

První krůčky a žvatlání, bylo pro malou zrzku bezproblémové. Její bratři k ní skoro nikoho nepouštěli. Stali se jejími hlavními ochránci už když byli dětmi. Lunae rostla jednoduše do krásy. Čím starší byla, tím se u ní projevovala větší zvědavost vůči okolnímu světu. Chránit jí před vším špatným a nebezpečným, se stalo činností na denním téměř pro všechny, kteří v rodinném sídle žili. Žít ve sladké nevědomosti, bylo mnohem lehčí než vysvětlovat nevysvětlitelné. Už od brzkého věku, někdy v době, kdy se naučila mluvit a chodit, se jí dostávalo patřičného učení dobrých způsobů a samozřejmě jízdě na koni. Tahle činnost patřila mezi její nejmilejší, už jen z důvodu, že v tom byla opravdu dobrá.

Den kdy poprvé a naposledy opustila bez vědomí někoho čtrnáctiletá dívka sídlo rodiny. Jejich dům stál na kopci, a dole pod kopcem, ve městě se konala slavnost společně se zemědělskými trhy. Slyšela, jak si o ní povídají dvě služebné, jednoduše to podnítilo její skrytou zvědavost. V prádelně našla jedny prosté šaty, obličej i dlaně si v kuchyni zamazala od mouky. Sice netušil tam nikdo moc netušil, jak přesně vypadá, ale jistota byla pořád jistota, kdyby v ní někdo poznal její bratry, měla by pořádný malér. I s nimi většině všude chodívala se skrytou tváří, stal se z toho něco jako zvyk. Popadla ještě do ruky jeden prázdný košík. Třeba jí někdo bude považovat za dceru kuchaře. S touhle myšlenkou se taky vydala jedním z vchodů pro personál rovnou ven z domu a následně po vyšlapané stezce z kopce dolů do města. Už z dálky slyšela zvuky bavících se lidí a nějakých muzikantů. Rozdávat nesmělé úsměvy a kývání hlavy jí šlo téměř samo. Dokonce i nemotorná výměna mincí za nějaké ty kusy ovoce a zeleniny zde proběhla bez problémů. Ovšem do chvíle, než narazila do zad jednoho mladíka a všechno se jí rozsypalo všude kolem. Poplašená, s tvářemi rudými, které ještě pořád byly pokryté moukou, uskočila o pár kroků dál. Načež se sklonila k zemi a začala sama sbírat bezeslov vše co jí popadalo, zpátky do noho proutěného koše. Onen neznámí mládenec jí začal pomáhat a omlouvat se. Měla div co dělat, aby neomdlela, už jen z toho, že na ní mluví někdo mužského pohlaví a není to její rodinný příslušník. Jenom zavrtěla hlavou, nahrnula si pár pramenů vlasů přes rudé tváře a pospíchala zpátky domů. Stalo se něco, co neznala, nechápala a nerozuměla tomu. Návštěvy v kuchyni se staly častějšími, už do nich totiž nechodila jenom ujídat dobroty z pod rukou kuchaře.

Dlouhou dobu nenastal čas, kdy by jí samotnou pouštěli někam dál. I do stájí chodila pokaždé s někým, jen proto aby se jí nestalo nic zlého. Nejspíš jí tolik strážili právě proto, že byla jedinou dívkou narozenou v rodině po takové době. Nevadilo jí, že jí na každém kroku někdo následuje, brala to také tak jak jí to bylo podáno, že je to pro její bezpečí. Až teď jí dali o něco větší volnost, pokud doma předem oznámí, kam přesně jde a kdy má v plánu se vrátit, jestliže chtěla odjet na delší dobu, měla za úkol domů psát.